Suicide - Suicide

Nepatří k žádnému trendu či vlně, ale sami jich iniciovali několik. Po většinu sedmdesátých let se sice motali především kolem protopunkových kapel a podniků jako Max's Kansas City nebo CBGB, ale hudebně byli Suicide naprostým unikátem. Další z řady vizionářů, které komerční úspěch téměř úplně minul, ale seznam muzikantů, pro které byli klíčovou inspirací, nebere konce a dodnes se rozšiřuje. Duo Alan Vega (zpěv) a Martin Rev (klávesy) samozřejmě také nestavělo na zelené louce. Jistě nebyli první, kdo se upnul k syntezátorům jako hlavní zvukové matérii, velmi silný je v jejich tvorbě vliv raného rock and rollu, expresivita jejich koncertů měla vzor v animálních performancích Iggyho Popa. Ale z těchto zdrojů se jim podařilo stvořit něco naprosto originálního a mimořádně vlivného.

Základem jejich eponymní albové premiéry jsou primitivní klávesové riffy hypnoticky provázané se stejně jednoduchými rytmy automatického bubeníka. Nad nimi se klene nebo spíš přízračně převaluje naechovaný vokál Alana Vegy připomínající Elvise Presleyho v posledním tažení (což je v roce úmrtí Krále docela pikantní). I když beaty nejsou nijak tvrdé (srovnáme-li je s jejich elektronickými následovníky), jejich minimalismus a nahota z nich činí nekompromisního a znepokojivého zvukového agresora. Revovy syntezátory a efekty k nim přidávají jen to nejnutnější a afektovaný zpěv celou tu lo-fi psychózu dovádí až k hranicím parodie.

Písně Suicide leptají jako kyselina. I v romanticky rozcinkané písni Cheree (tak trochu ve stylu velvetovské Sunday Morning) je cíti spíš lepkavý chtíč než pocukrované západy slunce. Ghost Rider a Johnny mají nejblíže k dřevnímu rock and rollu, zatímco závěrečná Che si morbidními klávesovými rejstříky říká o angažmá v krematoriích. Dominantou alba je ovšem bezesporu desetiminutová truchlohra Frankie Teardrop o dělníkovi, kterého existenční problémy dovedou k psychickému zhroucení, zastřelení manželky a půlročního dítěte a pak i sebe samého. Stroze, prakticky v holých větách načrtnutý příběh získává na působivosti především díky Vegově vyšinutému zpěvu/deklamaci korunovanému nelidským řevem, při němž tuhne krev v žilách. Poslouchá-li někdo tuhle skladbu poprvé a nepřipravený, ve chvíli, kdy dojde na Vegovy skřeky, sebou zaručeně aspoň trhne.

Písně na albu Suicide se v nervové tkáni monstra jménem New York ubírají mnohem bezútěšnějšími chodbičkami, než třeba veselý neurotik Woody Allen. Nenavozují pocit úlevné katarze, spíš přesvědčení, že může být ještě daleko hůř. Jejich agresivita je tlumená, zacyklená, nevybitá a o to znepokojivější. Nesnesitelná jako svrbění v místech, kde se nemůžete poškrábat a přesto svým zvráceným způsobem vábivá. Důkazem jsou stovky muzikantů, kteří se od té doby v jedovatém kouzlu těch songů zhlédli.