K tomu, že celé album je instrumentálně na neuvěřitelné úrovni, snad nemusím nic dodávat. Rupert Morris, velký fanoušek Vangelise a Mastodon, svým specificky zabarveným hlasem dodává písním tu správnou civilní angažovanost, dravost a touhu. Nečekejte, že napíšu nějaký ALE. Tady není co vytknout.
Red in Tooth and Claw je pojmenována podle verše Alfreda Tennysona, datovaného do roku 1849 (všimli jste si, jak často k této básni odkazují kapely Bats nějakým způsobem podobné a neménně kvalitní? Rosetta má song stejného názvu, Murder by Death tak pojmenovali svoji čtvrtou desku…) a vy se připravte na to, že tohle je jen začátek neuvěřitelné jízdy skrz odkazy, citace a dvojsmysly, kterými vás poslech textů Bats zahrne. Tohle je ten bod, kdy vám dojde, pokud se tedy o to budete trochu zajímat, že Bats mají v hlavě trochu víc než jejich hudební souputníci.
Hudebně jsou Bats někde na půl cesty mezi post-hardcorem, math-rockem a progresivním metalem. Jestli chcete nějaký kapely, který by se malinko blížily k Bats, můžete si zaškrtnout Tubelord, Blakfish (společné turné), Rolo Tomassi, Dananananaykroyd, hodně skloňované Down I Go a nebo i ty, po instrumentální stránce, ASIWYFA. Jenomže už jen to použití škatulek a přirovnání je strašně ošemetný, protože Bats skáčou ze žánru do žánru ne několikrát za celé album, ale několikrát za song. Může se vám stát, že vás naprosto sejme metalový úvod, aby následně během pár sekund přešel do dance-punku, který... číst dále
K tomu, že celé album je instrumentálně na neuvěřitelné úrovni, snad nemusím nic dodávat. Rupert Morris, velký fanoušek Vangelise a Mastodon, svým specificky zabarveným hlasem dodává písním tu správnou civilní angažovanost, dravost a touhu. Nečekejte, že napíšu nějaký ALE. Tady není co vytknout.
Red in Tooth and Claw je pojmenována podle verše Alfreda Tennysona, datovaného do roku 1849 (všimli jste si, jak často k této básni odkazují kapely Bats nějakým způsobem podobné a neménně kvalitní? Rosetta má song stejného názvu, Murder by Death tak pojmenovali svoji čtvrtou desku…) a vy se připravte na to, že tohle je jen začátek neuvěřitelné jízdy skrz odkazy, citace a dvojsmysly, kterými vás poslech textů Bats zahrne. Tohle je ten bod, kdy vám dojde, pokud se tedy o to budete trochu zajímat, že Bats mají v hlavě trochu víc než jejich hudební souputníci.
Hudebně jsou Bats někde na půl cesty mezi post-hardcorem, math-rockem a progresivním metalem. Jestli chcete nějaký kapely, který by se malinko blížily k Bats, můžete si zaškrtnout Tubelord, Blakfish (společné turné), Rolo Tomassi, Dananananaykroyd, hodně skloňované Down I Go a nebo i ty, po instrumentální stránce, ASIWYFA. Jenomže už jen to použití škatulek a přirovnání je strašně ošemetný, protože Bats skáčou ze žánru do žánru ne několikrát za celé album, ale několikrát za song. Může se vám stát, že vás naprosto sejme metalový úvod, aby následně během pár sekund přešel do dance-punku, který následně změní parametry na screamo a následně končí v čistě hardcoreovým dojezdu.
A pozor – tohle všechno dokážou Bats prodat v skoro až popovém provedení. Všechny ty melodie totiž kromě neuvěřitelné tvrdosti a naléhavosti stojí i na těžce chytlavých, popových základech. Zní to šíleně, že? Jinými slovy: I v těch nejtvrdších pasážích dokážete po několika posleších identifikovat až taneční podkres, energii, který vás tou agresí protáhne, až najednou budete mít pocit, že vlastně nechcete křičet, ale tancovat. Pořád to zní hrozně, já vím. Jak ale napsat, že tohle je ta nejvíc energická deska všech dob?
Každopádně tahle schopnost prodat neuvěřitelně naléhavý zvuk takhle hravou formou je hlavní zbraní nahrávky. Ze začátku občasný bordel se každým poslechem víc a víc mění na dokonalou strukturu. Kolikrát po týdnech najdete novou linku, nový riff, který teď dominuje, aniž by jste ho kdy předtím vnímali!! Tohle všechno by bylo k ničemu kdyby scházely nápady. Nebo jinak, nebylo by to k ničemu, ale rozhodně by vás to neudrželo v pozornosti po celou nahrávku. A to je další bod, kde Bats naprosto excelují – nápady jsou všude, prakticky v každé sekundě vás něco zaujme a položí na záda. Dodnes nevěřím tomu, že je možný dostat tolik věcí na jedno album – zářným příkladem například song Andrew Wiles. Tempa a riffy se střídají prakticky co dvacet, třicet sekund a tvoří neuvěřitelnou jízdu. Kolikrát ještě ani nemáte dost nějakého úseku, prostě se snažíte nabažit toho rytmu, tý energie a už se na vás hrne další, rychlejší a lepší.
Komentáře