Jestli překročíte šest minut, pošlu na vás keňskou horečku. Jenže kratší stopáž skladeb není jediný problém s novou Strange Weather, Isn´t It? Nevadí mi podivné rezidua jako ženský house party vokál ani rádoby působivé temné plochy, plácající do dalekých industriálních kaluží, ale pokud je základní rytmickou linkou pořád psychedelická new wave, začínám si kreslit na chodník panáka a vím přesně, jak se skáče. Navíc !!! používají pořád stejný trumf, ne nevadí: kakofonická, zdánlivě slepá smyčka se najednou přelije do vytleskávané promenády, hned přes uličku začíná rave party, budou mít zhasnuto a papíry jsou napuštěné dětskejma kresbama kosmu. Více vokálů, pravidelnější struktura, blíže depešácké marmeládě. Co je ale nejzásadnější, poprvé si připouštíte nezáživnost a bižuternost jednotlivých skladeb, které zachraňuje jedině melodické sklouznutí a beatový tobogán obalený hromadou cinkrlátek, na starou děvku nový náušnice.
Základní paradox: kratší skladby, méně nápadů. The Most Certain Sure, post-punkové funky, zní jako když se probudíte po tříhodinovém spánku s mírnou motolicí a v lahvičce ústní vody je sotva loček, samozřejmě zachraňují střední pasáží, kde nastoupí analogové ozvěny clashovského reggae a další syntetické kejkle a vokální filtry, což funguje o poznání lépe než jalový začátek. Ale té pachuti na jazyku se zbavíte až s večerním kokrháním a novým panákem slepé vaty chlastu. Kombinací... číst dále
Jestli překročíte šest minut, pošlu na vás keňskou horečku. Jenže kratší stopáž skladeb není jediný problém s novou Strange Weather, Isn´t It? Nevadí mi podivné rezidua jako ženský house party vokál ani rádoby působivé temné plochy, plácající do dalekých industriálních kaluží, ale pokud je základní rytmickou linkou pořád psychedelická new wave, začínám si kreslit na chodník panáka a vím přesně, jak se skáče. Navíc !!! používají pořád stejný trumf, ne nevadí: kakofonická, zdánlivě slepá smyčka se najednou přelije do vytleskávané promenády, hned přes uličku začíná rave party, budou mít zhasnuto a papíry jsou napuštěné dětskejma kresbama kosmu. Více vokálů, pravidelnější struktura, blíže depešácké marmeládě. Co je ale nejzásadnější, poprvé si připouštíte nezáživnost a bižuternost jednotlivých skladeb, které zachraňuje jedině melodické sklouznutí a beatový tobogán obalený hromadou cinkrlátek, na starou děvku nový náušnice.
Základní paradox: kratší skladby, méně nápadů. The Most Certain Sure, post-punkové funky, zní jako když se probudíte po tříhodinovém spánku s mírnou motolicí a v lahvičce ústní vody je sotva loček, samozřejmě zachraňují střední pasáží, kde nastoupí analogové ozvěny clashovského reggae a další syntetické kejkle a vokální filtry, což funguje o poznání lépe než jalový začátek. Ale té pachuti na jazyku se zbavíte až s večerním kokrháním a novým panákem slepé vaty chlastu. Kombinací marného (marně písničkového) a disko-jamování trpí a získává Wannagain Wannagain, stupidní první minuta a velmi přesvědčivý zbytek, který několikrát změní barvy i rytmus a nabídne nekonečné pokračování, které vám bude chybět, i třikrát déle by bylo bývalo.
Touha stavět nejhorší první minuty v celé diskografii trvá, a tak přichází Hollow, které má vytrhnout hrábě z paty temný sampl a špinavá breakbeatová rytmika, nelze. Přesný rádiový formát žádaného revivalu, depešácké ozvěny a ozvláštňujícího samplu nabízí Jump back, pandán k tepajícím feministických klevetám Beth Ditto. Snaha o neznatelný přestup do dalšího songu se (bohužel) povede, ale jen aby následovala asi nejděsivější Even Judas Gave Jesus a Kiss, podivně vyčpělý house music track, snad z výběru Radost FX 1998. V podobném duchu pokračuje i The Hammer, najetá a špinavá dancefloorová disko verze zlého snu, která vám připomene, jak hodně máte rádi Alloy Mental.
Chk Chk Chk jsou jen odleskem šikézního pižma a cestou ztratili jak dlouhé a přesvědčivě nestereotypní linky, tak i hitové wakeful hollow, kterých byla předchozí Myth Takes plná.
Vyšlo ve Full Moonu #5.
56.67%
Komentáře