Nač to zbytečně protahovat, "Friends" je typická sedmičková deska. Čtvrtý počin londýnských White Lies nevznikal snadno. Zatímco druhá kolekce "Ritual" vznikla podle frontmana Harryho McVeigha během šesti týdnů, tentokrát ji trojice, kterou naživo doplňují ještě Tommy Bowen a Rob Lee, dávala dohromady skoro rok. Nějaká zásadní změna ve zvuku se přitom neodehrála. Formace dříve známá jako Fear Of Flying se podobně jako jejich souputníci Interpol neochvějně drží svých vzorů v čele s Joy Division a Roxy Music a post-punk v kombinaci se synth-popovými a indie-rockovými prvky je v jejich případě stejně zacyklený jako dříve. Jen o máločem lze říci, že jste to už v minulosti (nejen od nich) slyšeli.
Tématicky se album údajně drží myšlenky přátelství a toho, jak se proměňuje, když je vám patnáct a když vám táhne na třicet. Předák to v rozhovorech vysvětluje jako svou fascinaci nad tím, že když máte opravdu blízké přátele, které znáte od puberty, tak i když je vám už tolik co jemu a nevídáte je tolik, co dřív, tak kdykoliv na to dojde, na nit zase navážete jako kdybyste se viděli naposledy před týdnem. Tolik prý základní koncept. Když ale chcete téma rozvinout do konkrétních písní a znát příběhy, které se za nimi skrývají, pánové už najednou nemají co říct. V rozhovorech se pak téměř u každé skladby z novinky objevují bezobsažné fráze typu "Tato je jedna z mých nejoblíbenějších", "Na tuto jsem opravdu pyšný", "Tuto jsme skládali... číst dále
Nač to zbytečně protahovat, "Friends" je typická sedmičková deska. Čtvrtý počin londýnských White Lies nevznikal snadno. Zatímco druhá kolekce "Ritual" vznikla podle frontmana Harryho McVeigha během šesti týdnů, tentokrát ji trojice, kterou naživo doplňují ještě Tommy Bowen a Rob Lee, dávala dohromady skoro rok. Nějaká zásadní změna ve zvuku se přitom neodehrála. Formace dříve známá jako Fear Of Flying se podobně jako jejich souputníci Interpol neochvějně drží svých vzorů v čele s Joy Division a Roxy Music a post-punk v kombinaci se synth-popovými a indie-rockovými prvky je v jejich případě stejně zacyklený jako dříve. Jen o máločem lze říci, že jste to už v minulosti (nejen od nich) slyšeli.
Tématicky se album údajně drží myšlenky přátelství a toho, jak se proměňuje, když je vám patnáct a když vám táhne na třicet. Předák to v rozhovorech vysvětluje jako svou fascinaci nad tím, že když máte opravdu blízké přátele, které znáte od puberty, tak i když je vám už tolik co jemu a nevídáte je tolik, co dřív, tak kdykoliv na to dojde, na nit zase navážete jako kdybyste se viděli naposledy před týdnem. Tolik prý základní koncept. Když ale chcete téma rozvinout do konkrétních písní a znát příběhy, které se za nimi skrývají, pánové už najednou nemají co říct. V rozhovorech se pak téměř u každé skladby z novinky objevují bezobsažné fráze typu "Tato je jedna z mých nejoblíbenějších", "Na tuto jsem opravdu pyšný", "Tuto jsme skládali dohromady opravdu dlouho" a podobně.
Poslední citát byl například použit u spíše průměrné skladby "Swing" a také u "Morning In L.A.", v níž se bubeník údajně nechal inspirovat rytmem "Beat It" Michaela Jacksona. Ve třetí písni a zároveň aktuálním singlu "Hold Back Your Love" pánové prý čerpali z osmdesátkového disca a je to také jedna z mála věcí v jejich repertoáru, na které se dá díky povznášejícímu beatu tancovat. Funguje také hned úvodní ochutnávka "Take It Out On Me", která pokračuje v zavedené tradici silných singlů z předchozích řadovek a její refrén je dostatečně líbivý na to, aby fanoušky žánru upozornil na nový přírůstek v diskografii. Těch opravdu dobrých písní, jež bychom mohli bezvýhradně chválit však mnoho není. Vlastně jsou jen dvě. V závěru šesté "Summer Didn't Change A Thing" nahrávka nečekaně rozkvete a ukáže svůj další rozměr, v synťáky a drumpady poháněné "Come On" se zase rytmickou část podaří tak skvěle vygradovat, že je z toho jeden z vrcholů desetistopého výlisku.
Poměrně povedené, nikterak však výjimečné písně a jejich relativně střízlivé přijetí může být způsobeno i rozptýlením při tvorbě, White Lies totiž kromě samotného skládání museli řešit i nový label, který by se jich po vypršení smlouvy s Fiction ujal a jelikož články o "Friends" nevídáme na každém rohu, je možné, že BMG nevěnovala novému albu tak velkou pozornost, jak možná měla. To jsou už ale spíše spekulace.
Podstatné je, že "Friends" je album, na němž toho není mnoho ke kritice, na druhou stranu jej ale ani není moc za co velebit. Je to deska, která neprošumí, ale ani nezpůsobí žádné zásadní veletoče. Potěší věrné fanoušky tím, že jim přinese to, co znají a mají rádi, nové ale získá jen stěží. Jak už bylo řečeno na začátku, je to prostě typická deska na 7 z 10. A tak je také dostane.
50.00%
Komentáře