"Krajina rovina". Pro Janu Kirschner šlo o zlom: na svou hudební pouť tehdy nahlédla zcela jinou optikou než do té doby. Ačkoliv i předtím mimo svoje řadovky natočila spoustu skvělých písní, z nichž se mnohdy staly i hity, svou tvůrčí rozmanitost nalezla v jiných vodách. V takových, ve kterých se pohybuje zcela volně a přirozeně. Zásadní vliv na to měl její partner Eddie Stevens, který se stal pevným bodem jejích posledních nahrávek.
"Obyčajnosti" nahrála zpěvačka už před dvěma lety, v době, kdy v Londýně vrcholila pandemie. Než s nimi ale vyšla ven, sama se chtěla utvrdit v tom, že je na nich vše, jak má být. Cosi málo z této kolekce zaznělo už na jejích loňských (převážně) festivalových vystoupeních. Byl na nich znát příklon k průzračné akustice a radost z až folklórního muzicírování.
Už dvoudílná "Moruša" ("Biela" a "Čierna") poodhalila další roviny jejího tvůrčího posunu, tentokrát jde však v tomto směru ještě dál. Při zpětném ohlédnutí může vzniknout pocit, že sama autorka svým způsobem potřebovala najít novou rovnováhu v žánrovém rozkročení, jistotu, že místy velmi intimní témata, skromné melodické prvky a pozměněná práce s aranžemi vyústily ve velmi osobitou variaci. Novinka se ve svém důsledku ohlíží do minulosti, upíná se ke vzpomínkám, ale zkoumá i aktuální dění, které nás svírá a zanechává v nás otevřené brány vnitřního neklidu. Svůj vliv samozřejmě mělo i mateřství.
Jde o album spíše... číst dále
"Krajina rovina". Pro Janu Kirschner šlo o zlom: na svou hudební pouť tehdy nahlédla zcela jinou optikou než do té doby. Ačkoliv i předtím mimo svoje řadovky natočila spoustu skvělých písní, z nichž se mnohdy staly i hity, svou tvůrčí rozmanitost nalezla v jiných vodách. V takových, ve kterých se pohybuje zcela volně a přirozeně. Zásadní vliv na to měl její partner Eddie Stevens, který se stal pevným bodem jejích posledních nahrávek.
"Obyčajnosti" nahrála zpěvačka už před dvěma lety, v době, kdy v Londýně vrcholila pandemie. Než s nimi ale vyšla ven, sama se chtěla utvrdit v tom, že je na nich vše, jak má být. Cosi málo z této kolekce zaznělo už na jejích loňských (převážně) festivalových vystoupeních. Byl na nich znát příklon k průzračné akustice a radost z až folklórního muzicírování.
Už dvoudílná "Moruša" ("Biela" a "Čierna") poodhalila další roviny jejího tvůrčího posunu, tentokrát jde však v tomto směru ještě dál. Při zpětném ohlédnutí může vzniknout pocit, že sama autorka svým způsobem potřebovala najít novou rovnováhu v žánrovém rozkročení, jistotu, že místy velmi intimní témata, skromné melodické prvky a pozměněná práce s aranžemi vyústily ve velmi osobitou variaci. Novinka se ve svém důsledku ohlíží do minulosti, upíná se ke vzpomínkám, ale zkoumá i aktuální dění, které nás svírá a zanechává v nás otevřené brány vnitřního neklidu. Svůj vliv samozřejmě mělo i mateřství.
Jde o album spíše tiché, komorní, civilní - přesto jednotlivé části nechávají dostatek prostoru pro vlastní imaginaci posluchače. Každý obraz či střípek z této skládačky má své opodstatnění a přesné umístění. Eddie Stevens v tomto ohledu platí za vesměs dokonalého zvukového manipulátora, který na základě mnoha Janiných postřehů a melodických fragmentů dokáže vytrvale a neúnavně hledat to správné výrazivo, dokud jej skutečně neobjeví.
Ve druhém sledu si celkem záhy uvědomíte, že "Obyčajnosti" primárně stojí na zvuku jednoho akustického nástroje - povětšinou kytary - a zpěvaččině hlasu. To ostatní se děje tak nějak okrajově, ale pro celkové vyznění hraje vše stejně podstatnou roli.
Nahrávací proces musel spolknout spoustu času. Většina skladeb totiž vznikala pečlivým sladěním nástrojů, vytvořením jednotlivých sekvencí, zahraných naživo. Bylo třeba také mnoho trpělivosti a zručnosti přizvaného tria Mad Mad Mad (Benjamin Bouton, Kevin Toublant a Matt Kelly). Až následně mohl přijít prostor například pro sólové instrumentační party, vokály a vícehlasy, a obráceně.
Velký význam má také pořadí skladeb - to aby jednotlivé příběhy mohly naplno ukázat své kouzlo a přinést momenty překvapení. Úvodní "Prológ" staví na postupném nabalování základního melodického motivu: lidský hlas se v této improvizaci sám o sobě stává právoplatným hudebním nástrojem. Protipól představuje tichá, až lidová ukolébavka "Holubienka". V ní se po klavírním intermezzu naplno rozloží patrný stesk po rodné domovině, kterou z nějakého důvodu (v tomto případě kvůli covidu) nemůžete navštívit.
"Obyčajnosti" jsou taktéž o kontrastech, silných linkách melodií, které místy narušuje nějaký hlukový obrat nebo dramatická otočka, aby po dalším úkroku mohly pokračovat v pozměněném módu a směrování. Vedle kratších písniček, které někdy tvoří i jakýsi dějový předěl, například skromně vyznívající "Chcela by som", tu najdeme hned několik komplikovanějších, rozvrstvených kompozic. Jejich stopáž klidně přesáhne šest, sedm minut.
Desku je přesto třeba vnímat v určitých celcích, protože podstatné návaznosti a rozuzlení objevíte o několik chvil později. Práce s tématy je důmyslná, působí velmi sevřeně. Díky tomu vedle sebe všechny odkazy na dětství, možná vlastní pubertu ("Struny"), partnerské soužití ("A po nás potopa" a "Tiene"), ale i sebereflexe ("Mám pocit") nebo palčivý moment "Delia nás" fungují, doplňují ono pocitové leporelo.
Ačkoliv si dílo plyne svým vlastním tempem (a ani nikam vyloženě nespěchá), je v něm patrná nemalá porce organičnosti, zápalu ze živého hraní a nadšení pro souznění. Nebojte se, že se ztratíte v nějaké překomplikované, přeprodukované zvukové smršti. Vše bylo dotvářeno s citem pro detail a patrnou pílí, smyslem pro samotné vyprávění jednotlivých obrazců myšlenek hlavní aktérky. Důkaz podávají "Malá zem", která překvapí kontrastem intimity k současným reáliím, a na ni navazující "Nepokoj". Ten se naopak v čase dynamicky proměňuje, patří k asi nejvýraznějším momentům a zvukově reflektuje mnohé dříve vyřčené, případně jen naznačené.
Speciální koncerty k uvedení 'Obyčajností'
Jana Kirschner s albem "Obyčajnosti" vyrazí na krátké turné. Doprovázet ji budou Mad Mad Mad, Luboš Malina (Druhá tráva), jeho bratr Josef nebo Kateřina Elznicová z Manon Meurt. U nás jsou v plánu celkem tři zastávky: dvě v pražském Lucerna Music Baru (7. a 8. dubna) a jedna na brněnské Flédě (9. dubna).
Jana Kirschner přináší krásný příklad toho, jak může vzniknout neobyčejná nahrávka, čerpající z ryze obyčejných věcí okolo nás. Ukrývá se v ní ale ještě mnohem víc. Pokud chtěla umělkyně nechat nahlédnout do svých myšlenek, které shromažďuje třeba na zmiňované procházce lesem nebo známou či neznámou krajinou, povedlo se jí to. Nahrála křehkou desku, ve které se toho hodně děje zdánlivě jen kdesi na pozadí, ale není tomu tak. Stačí věnovat jí více pozornosti a objevíte zcela jiný svět neobyčejných "Obyčajností".]]>
Komentáře