Květy jsou jistota. Tím nemyslím, že by dokola skládali variaci na jednu písničku. Jistotou v jejich případě myslím originalitu nahrávek, které se vždy posunou do trochu jiných světů a kterým má smysl věnovat čas poslechu. Na té aktuální, desáté (pokud to budeme počítat stejně jako kapela), si o tu pozornost dokonce sami říkají. Jméno "41 minut" představuje prosbu posluchači, aby si našel tu necelou třičtvrtěhodinu, sednul si a soustředil se na to, jak to skupina myslela. Čím teď žije. A jak se cítí.
Jestli jste album doteď ještě neslyšeli, nechte čtení, zavřete musicserver a zkuste si to. Najděte 41 minut a nechte se vtáhnout někam do hudby a za ni. Bez dalších spoilerů a subjektivních názorů recenzenta. A pak se sem třeba vraťte.
Stálo to za to. Že jo. Teď už tu řadovku všichni známe, a tak jsme si možná společně všimli, že její charakteristikou nebo poznávacím znamením je jakási melancholická lehkost. Martin Kyšperský s kapelou ve většině písní nikam nespěchají a uvolněně, ale stejně s jakýmsi tepajícím napětím, přinášejí desítku písní s nezaměnitelnou autorovou poezií, jeho vizemi ze snů, nádhernými poetickými obraty a odkazy na nejrůznější osoby pop-kulturně-společenského života, ale i jeho vnitřní osobní záležitosti.
V jeho nových textech se potkávají komunisti s dalajlámou, hraje Trilok Gurtu, na zdi visí Dan Bárta, chodí se na George Clooneyho a nebo se kupují desky Hectora Berlioze pod přísahou a s omluvou, že jen... číst dále
Květy jsou jistota. Tím nemyslím, že by dokola skládali variaci na jednu písničku. Jistotou v jejich případě myslím originalitu nahrávek, které se vždy posunou do trochu jiných světů a kterým má smysl věnovat čas poslechu. Na té aktuální, desáté (pokud to budeme počítat stejně jako kapela), si o tu pozornost dokonce sami říkají. Jméno "41 minut" představuje prosbu posluchači, aby si našel tu necelou třičtvrtěhodinu, sednul si a soustředil se na to, jak to skupina myslela. Čím teď žije. A jak se cítí.
Jestli jste album doteď ještě neslyšeli, nechte čtení, zavřete musicserver a zkuste si to. Najděte 41 minut a nechte se vtáhnout někam do hudby a za ni. Bez dalších spoilerů a subjektivních názorů recenzenta. A pak se sem třeba vraťte.
Stálo to za to. Že jo. Teď už tu řadovku všichni známe, a tak jsme si možná společně všimli, že její charakteristikou nebo poznávacím znamením je jakási melancholická lehkost. Martin Kyšperský s kapelou ve většině písní nikam nespěchají a uvolněně, ale stejně s jakýmsi tepajícím napětím, přinášejí desítku písní s nezaměnitelnou autorovou poezií, jeho vizemi ze snů, nádhernými poetickými obraty a odkazy na nejrůznější osoby pop-kulturně-společenského života, ale i jeho vnitřní osobní záležitosti.
V jeho nových textech se potkávají komunisti s dalajlámou, hraje Trilok Gurtu, na zdi visí Dan Bárta, chodí se na George Clooneyho a nebo se kupují desky Hectora Berlioze pod přísahou a s omluvou, že jen proto, že ho má ráda ona. On sám by si ho nikdy nekoupil. Opět se zde objevují kočičí motivy (kožich zpěvákovy kočky Mikešky).
Martin Kyšperský vždycky uměl napsat nesmírně poetické a nezvyklé, ale o to přímočařejší obraty a verše. Spojení slov, která dokonale vystihla atmosféru sdělení, ten pocit, který do nich dává. Tu emoci. Je jisté, že jde o jeho velkou vášeň a radost, to hledání a nacházení slov a hudby, která v sobě mají něco, co je přesahuje. Co samovolně posluchači otevírá podobenství a obrazy v nich ukryté. V tom u nás zůstává skoro nepřekonatelný.
Bude to zřejmě souviset i s jeho hlubokým a pestrým životem, který se neodehrává v tomto světě, ale ve snech, a představuje důležitou součást jeho života. Sny Kyšperského zajímají, zapisuje si je, sdílí je na svém facebookovém profilu. Je v tomhle ohledu vnímavý, možná přecitlivělý.
To všechno výše popsané pak umožňuje napsat věci jako "srdce je stroj, kterýmu chybí manuál" nebo "já jsem ten řidič, co tyčkou nahodí spadenou trolej" (mimochodem, miluju slovo spadenou, které jsem doteď neznal) nebo "buď úplně kompletní jako svázanej ročník Světa motorů" nebo "vůbec ti nerozumím, ale chci tě" nebo "srdce je ukrytý tak jako gorily v mlze" nebo "je to jako když se potkají komunisti s dalajlámou". A mnoho dalšího.
"41 minut" bych popsal jako zklidňující desku. Ta táhlá melancholie, která podtrhuje třeba slova jako "že se mi stýská", je tu téměř všudypřítomná. Tohle vyvrcholí ve skladbě "Jsou dny" o tom, jak potřebujete někdy od všeho utéct. Vypnout. Udělat si den v teplákách a pokusit se vychutnat si prázdno a vakuum, které ale stejně bude pirátsky narušeno zvenku, ale dost možná že vlastně zevnitř.
Podřizuje se tomu i hudební stránka věci. Květy pořád umějí napsat hudbu, která dělá posluchači dobře, rád se k ní bude vracet, ale přijde mi, že ji nechávají spíš v klidu plynout. Nikam to netlačí, nesnaží se nutně o hit. Obarvují ji často jednoduchými prostředky. Monotónní kytarou v "Domě, kde bydlela Dora", paličkami v písni "Jsou dny", basou a tleskáním v "Paní z kanceláře" nebo saxofonem v "Ondatře".
Z tohoto pohledu album nejvíc obarvuje a vyčnívá z něj píseň "Mravenci". Text pojednává o přemýšlení o smyslu vesmíru a lásky, o bohu a dalších velkých tajemstvích. Ve skladbě se střídají nálady, kytarová část navazuje na klávesovou a naopak a pořád roste a roste až k finální gradaci ke slovům "tím spíš, tím spíš", které podvědomě můžou směřovat ke spánku a snům. Aspoň já si to tak představuju.
Svou desátou studiovku "41 minut" pokřtí Květy už 18. prosince v pražské Akropoli.]]>
Komentáře