Před svým čtvrtým albovým plátnem stanuli Echo & the Bunnymen opět s o něco bohatší paletou. Jejich šerosvitná, z post-punku vzešlá melancholie se ještě více projasnila a také hitovým cílům se otevřela víc než kdy dřív. Kapela v aranžích velkoryse využívá akustických kytar, kláves a především živého smyčcového orchestru, počíná si ale natolik uvážlivě a nápaditě, že výsledek má k nějaké megalománii nebo manýrismu daleko. Orchestrální party v písních Silver, Nocturnal Me nebo Ocean Rain nemají za úkol ani tak násobit velkolepost melodií jako spíš obtáčet je přiměřeně zdobnými ornamenty. Také kooperace elektrických a akustických kytar je příkladná, prohlubuje dynamickou škálu písní a nachází v ní rozmanité barevné kombinace.
I když liverpoolský kvartet do jisté míry potlačil post-punkovou zachmuřenost ve prospěch popové přístupnosti, kráčejíc tak podobnou cestou jako třeba Simple Minds, temnější spodní proudy jsou stále přítomné. Nejpůsobivěji asi v písni Nocturnal Me, inspirované McCullochovou nespavostí a prodchnuté atmosférou ruských „bílých nocí“. Ještě rozervanější je skladba Thorn of Crowns, v níž jako by se romantická duše kapely přetlačovala s hysterií Birthday Party. Ve skutečnosti je ale spíš takovým McCullochovým naschválem, kterým chtěl trochu nabourat svou image romantického krasoducha. Jinak ale albu dominují chytlavé, vzletné a zvukově prostorné kompozice v čele se singlovými Silver, The Killing Moon a... číst dále
Před svým čtvrtým albovým plátnem stanuli Echo & the Bunnymen opět s o něco bohatší paletou. Jejich šerosvitná, z post-punku vzešlá melancholie se ještě více projasnila a také hitovým cílům se otevřela víc než kdy dřív. Kapela v aranžích velkoryse využívá akustických kytar, kláves a především živého smyčcového orchestru, počíná si ale natolik uvážlivě a nápaditě, že výsledek má k nějaké megalománii nebo manýrismu daleko. Orchestrální party v písních Silver, Nocturnal Me nebo Ocean Rain nemají za úkol ani tak násobit velkolepost melodií jako spíš obtáčet je přiměřeně zdobnými ornamenty. Také kooperace elektrických a akustických kytar je příkladná, prohlubuje dynamickou škálu písní a nachází v ní rozmanité barevné kombinace.
I když liverpoolský kvartet do jisté míry potlačil post-punkovou zachmuřenost ve prospěch popové přístupnosti, kráčejíc tak podobnou cestou jako třeba Simple Minds, temnější spodní proudy jsou stále přítomné. Nejpůsobivěji asi v písni Nocturnal Me, inspirované McCullochovou nespavostí a prodchnuté atmosférou ruských „bílých nocí“. Ještě rozervanější je skladba Thorn of Crowns, v níž jako by se romantická duše kapely přetlačovala s hysterií Birthday Party. Ve skutečnosti je ale spíš takovým McCullochovým naschválem, kterým chtěl trochu nabourat svou image romantického krasoducha. Jinak ale albu dominují chytlavé, vzletné a zvukově prostorné kompozice v čele se singlovými Silver, The Killing Moon a Seven Seas. Titulní Ocean Rain pak album zakončuje v tklivé atmosféře gradující za pomoci smyčců do povznášejícího smutnění.
Květnatější a optimističtější vyznění alba tu není zradou nějakých pochybných temnotářských ideálů. Lze ho vnímat spíš jako výsledek přirozeného zrání a snahy nenechat se svazovat očekáváními. A snad právě proto vychází Ocean Rain ze zkoušky časem prakticky bez škrábnutí a vliv hořkosladké melancholie Echo & the Bunnymen můžeme snadno vystopovat u mnoha současných hvězd v čele s Arcade Fire, Interpol nebo The Killers. Jedno z jejich nejúspěšnějších i nejzdařilejších alb je tak zároveň pilířem pomyslného playlistu charakterizujícího osmou dekádu i nadčasovou kolekcí pro všechny věčné romantiky.
Komentáře