S předchozím albem "Beauty Behind The Madness" se všechno změnilo. The Weeknd náhle přestal být ikonou, k níž obdivně vzhlíželi hipsteři a milovníci alternativního R'n'B, jaké kromě něj dělají například Miguel, Michael Kiwanuka nebo Frank Ocean, a stal se globální hvězdou se singly na vrcholcích nejen americké hitparády Billboard. Byl o něj takový zájem, že na společný koncert s Rihannou a Big Seanem v pražském Edenu nakonec nedošlo. Proč by přece jezdil jen jako support barbadoské zpěvačky, když už si mohl vyrazit na vlastní stadiony? Jeho hvězda vylétla vzhůru tak šíleným způsobem, že na aktuálním evropském turné už je na polském Open'Er festivalu, konaném na začátku července, uváděn rovnou jako jeden z headlinerů. A to hned vedle Radiohead, Foo Fighters a The xx. A protože železo se musí kout, je tady sotva po roce poměrně nečekaně vydaný nástupce.
"Starboy" říká vše důležité už svým názvem. Singl, jenž pojmenoval celou studiovku, je jedním z nejlepších kousků na osmnáctipoložkové kolekci. Nečekaná spolupráce s Daft Punk, kteří kromě zmíněného hitu produkovali i závěrečnou věc "I Feel It Coming", se v obou případech vyplatila, houpavé tempo a šťavnatá návykovost dělá z dvojice skladeb ty nejpříjemnější zástupce čerstvého výlisku. V titulním singlu se navíc držitel pěti cen Juno vyrovnává s nově nabytým statusem megastar sympaticky pohrdavým způsobem, kterému nechybí na předchozí desce tolik scházející nadhled.
Abęl... číst dále
S předchozím albem "Beauty Behind The Madness" se všechno změnilo. The Weeknd náhle přestal být ikonou, k níž obdivně vzhlíželi hipsteři a milovníci alternativního R'n'B, jaké kromě něj dělají například Miguel, Michael Kiwanuka nebo Frank Ocean, a stal se globální hvězdou se singly na vrcholcích nejen americké hitparády Billboard. Byl o něj takový zájem, že na společný koncert s Rihannou a Big Seanem v pražském Edenu nakonec nedošlo. Proč by přece jezdil jen jako support barbadoské zpěvačky, když už si mohl vyrazit na vlastní stadiony? Jeho hvězda vylétla vzhůru tak šíleným způsobem, že na aktuálním evropském turné už je na polském Open'Er festivalu, konaném na začátku července, uváděn rovnou jako jeden z headlinerů. A to hned vedle Radiohead, Foo Fighters a The xx. A protože železo se musí kout, je tady sotva po roce poměrně nečekaně vydaný nástupce.
"Starboy" říká vše důležité už svým názvem. Singl, jenž pojmenoval celou studiovku, je jedním z nejlepších kousků na osmnáctipoložkové kolekci. Nečekaná spolupráce s Daft Punk, kteří kromě zmíněného hitu produkovali i závěrečnou věc "I Feel It Coming", se v obou případech vyplatila, houpavé tempo a šťavnatá návykovost dělá z dvojice skladeb ty nejpříjemnější zástupce čerstvého výlisku. V titulním singlu se navíc držitel pěti cen Juno vyrovnává s nově nabytým statusem megastar sympaticky pohrdavým způsobem, kterému nechybí na předchozí desce tolik scházející nadhled.
Abęl Makkonen Tesfaye se sice i nadále bere dost vážně, což mu v jiných skladbách mnoho nepřidává, už ale nejde tolik na dřeň a do určité míry se trochu uklidnil. Na textech jde hodně vidět, že snad až na "Ordinary Life" se výrazně ubralo na sexuální explicitě a když už o sobě protagonista prohlašuje, že je jednička, dělá to spíš ve smyslu toho, jak mu sláva změnila život. Pro posluchače, který má za sebou zkušenost s předchozí nahrávkou, může být viditelná snaha o předání nějakých myšlenek překvapivá, ve všech směrech se ale zdá, že rodák z Toronta začal mířit správným směrem.
Nekonečně pomalé hudební doprovody, které činí poslech už tak dlouhé sbírky ještě náročnějším, jsou sice i nadále přítomny, mezi všemi těmi "Attention", "Nothing Without You", "Six Feet Under" nebo Benny Blancem produkovanou postelovou baladu "True Colours", v níž se zpěvák snaží donutit milenku k tomu, aby se přiznala, že má jiného, se nachází i řada živějších věcí.
Asi největším šokem bude málem drum'n'bassová "False Alarm", kde The Weeknd zpívá o luxusní slečně zlatokopce, o níž ani přes její přednosti nemá zájem. Jako živá voda zapůsobí dvojice "Love To Lay" a "A Lonely Night", které by se klidně mohly stát dalšími velkými hity. Nebo také "Reminder", kde jde umělec správným směrem v tom, jaké R'n'B dělat, aby u toho člověk neusnul. Na druhou stranu zamrzí, že až na Daft Punk jsou příspěvky dalších hostujících hvězd snadno přehlédnutelné a jak Lana Del Rey, tak Future a dokonce i Kendrick Lamar si zde vybírají ty slabší momenty.
Novinka sice ani tentokrát nepřináší tolik důvodů, abychom nad ní mohli opakovaně žasnout, je ale rozhodně lepší než minulé album, neboť je v mnoha ohledech daleko upřímnější. S ostříhanou palmou na hlavě jako by se zpěvák zbavil poslední známky své alternativnosti z prvních mixtapů a zjistil, že skládat hity už není náhoda, ale jeho jasný záměr. Akceptace sebe samého jako popové superstar, která je připravena bavit svět, je tak pozitivním poselstvím přinejmenším v tom smyslu, že už fanoušek ví, na čem je. A může se rozhodnout, zda mu tato cesta vyhovuje, nebo raději půjde o domů dál. Kam se vypravíte vy?
62.50%
Komentáře