Miroslav Žbirka - Roky a dni

Žbirkovu třetí sólovou desku Roky a dni otevírá i zakončuje stejnojmenný, youngovský znějící popěvek, což by mohlo naznačovat pokus o nějaký koncepční tvar, ve skutečnosti ale jde jen o nepodstatnou formalitu. Mezi oběma fragmenty nenajdeme žádný angažovaný epos či životní kroniku, ale opět „jen“ sbírku dvanácti písniček, z nichž vybírat hity, ať už skutečné nebo potenciální, je stejně snadné jako tipovat zájmy Járy Cimrmana.

Na první poslech je vše při starém. Příliš se nemění ani autorský rukopis dvojice Žbirka-Peteraj ale zatím ani zvukový profil doprovodné skupiny Limit. Klávesy Martina Karvaše sice pozvolna rozšiřují pole působnosti a leckdy si pro sebe zaberou nějaký ten klíčový motiv či sólo, ve srovnání s pozdějším, k synth-popu inklinujícím albem Chlapec z ulice jde ale pořád o doplňkovou roli. Kytary nadále dominují a i tentokrát občas v tvrdších, až hardrockových rejstřících. Z písně Kráčam na pódium však trochu trčí snaha vymodelovat druhou Cestu zakázanou rýchlosťou a Žbirka jakoby se v ní, stejně jako v dalším ostřejším songu Hlúpy pocit, do siláckého výrazu poněkud nutil. Rozhodně nejde o nevýrazné kousky, ale vzdušnější aranže a poloha noblesního romantika nepostrádajícího životními zkušenostmi sílící nadhled jsou pro Žbirku určitě přirozenějším živlem.

V baladách dokáže lehce klouzat po tenkém ledě přeslazeného sentimentu a neprobořit se a i když se tentokrát neurodila další Atlantida, takové S tebou nebo Nechodí podpírají její trůn z velmi čestných míst. Chlapčenská tvár zase svědčí o tom, že i v časech sokolovských Festivalů politické písně bylo možné zpracovat protiválečné téma s citem a vkusem. Nejlépe vyšly skladby svižnějšího tempa, ale pořád snílkovsky rozevláté, jako jsou Denisa, Motýľ Admirál nebo Múr našich lások, ne náhodou také největší hity alba. K nim pak můžeme přiřadit opět minimálně jednu méně známou lahůdku v podobě folkrockově zvonivého Plesu zabudnutých postáv a své kouzlo mají i Modré viečka nebo Zázračné hodiny.

V roce, kdy v Čechách probíhal likvidační hon na čarodějnice v podobě nepohodlných novovlnných kapel, zůstává Žbirkova a Peterajova tvorba zcela nekonfliktní a bezproblémová, ale vyčítat jí to by nemělo valného smyslu. Absence třecích ploch s režimními diktáty vkusu plyne už ze samotné podstaty jejich písniček. Jinými slovy skládali by pravděpodobně stejně ať už by bylo politické ovzduší jakékoli a o tom svědčí i fakt, že se Žbirka na rozdíl od mnoha jiných po revoluci nesnížil k žádným opožděně „hrdinským“ výpadům proti komunistické mršině a na svém přístupu k muzice nic nezměnil. Bez ohledu na to, že i on si nepochybně s cenzurou užil svoje, držel si politiku vždy od těla. Což zároveň znamená, že si s Rudým bratrem ani nijak fatálně nezadal. V době vydání alba Roky a dni byl na vrcholu popularity, dosáhl jej ale nikoli leštěním klik ale pouze hudbou, díky níž se v dusnu normalizovaného Československa dalo přeci jen trochu lépe dýchat.