Hanoi Rocks - Self Destruction Blues

24.09.2023 - 10:15  |  Apache

Přísně vzato, z nějakých 85% jde o kompilaci složenou z A a B stran singlů, nahraných a vydaných v letech 1980 – 1982, doplněnou o pár novinek. Ale jelikož se žádná ze zdejších písní na předchozích dvou deskách neobjevila, bývá Self Destruction Blues obvykle považováno za třetí studiové album Hanoi Rocks. A pro mě osobně jde o jejich nejzábavnější studiovku vůbec. Překonává ji jen živá All Those Wasted Years a na paty jí šlape pouze o dva roky mladší, Bobem Ezrinem produkovaná Two Steps from the Move. Myslím, že o všech albech této původně finské party, vyjma posledně jmenovaného (pozdější počiny vydané pod hlavičkou Hanoi Rocks považuju spíše za projekty dua McCoy & Monroe než za regulérní alba kapely), se dá říci, že jde o svérázný mix vlivů The Clash a Rolling Stones. A na Self Destruction Blues se podařilo přijít s tak povedenou kolekcí písní vzniklých pod těmito vlivy, že nemohu hodnotit jinak než maximálním počtem hvězdiček. I Want You a Nothing New z prvních finských singlů jsou přímočaré rock 'n' rollové nářezy s výrazným punkovým feelingem a Café Avenue je totálně nakažlivá, svižně odsypávající "clashovina" par excellence. V syrovém titulním kousku se HR naplno přihlásí k bluesovým koŕenům, čímž se posunou spíše po bok amerických punkových průkopníků než k pozdější britské variantě, produkované ostříhanými rozježenci, aby to o něco později vyvážili zběsile "pistolnickou" Problem Child a následně uzavřeli chytlavě melodickým pop punkem Dead by X-Mas. Zcizujícím dojmem tu nakonec působí jen syntetizérem podpořený new wave kousek Whispers in the Dark, který sice se zbytkem alba příliš neladí, ale není ani tak špatný, abych za něj musel ubírat z celkového hodnocení. Na sbírku mimoalbových rarit je tohle vskutku více než zdařilá a až překvapivě vyvážená kolekce.