80 %
Pet Shop Boys - Nonetheless
Pet Shop Boys může sloužit jako vskutku krásný příklad toho, jak se dá po letech na scéně všem ukázat, že ještě nepatříte do...
90 %
Aurora - What Happened to the Heart?
Aurora před deseti lety vlétla na scénu se svým debutem "All My Demons Greeting Me as Friend" (a to doslova, protože se na obalu stylizovala do...
90 %
DIIV - Frog in Boiling Water
Doby debutu "Oshin" jsou už dávno pryč. DIIV, kteří se proslavili díky svému uvolněnému indierockovému zvuku, dospěli. Zatímco prvotina...
80 %
Twenty One Pilots - Clancy
Twenty One Pilots, nemusíte znát příběh protagonisty úplně do hloubky. Tyler a Josh (a Paul Meany, producent a frontman Mutemath) si vymysleli...
70 %
Slash - Orgy of the Damned
Saula Hudsona alias Slashe bych s klidným svědomím asi nezařadil mezi kytarové inovátory. Nedisponuje tak specifickou barvou tónu jako třeba...
70 %
Lenny Kravitz - Blue Electric Light
Stejně jako se neustále na svých deskách opakuje Lenny Kravitz, tak i recenze, jež na musicserveru vyšly v minulých třech dekádách, se...
08.10.2023 - 0:13 | Apache
Čirá genialita. Žádná kapela nikdy nevyužila vliv AC/DC lépe než The Cult s Rickem Rubinem na tomhle fantasticky nářezovém albu. Pokud tedy nepočítám Cinderellu a jejich Shake Me z o rok staršího počinu Night Songs. Jenže tam se jednalo o jedinou (i když nezapomenutelnou) píseň. The Cult promítli vliv australských "elektrikářů" do celého alba. Ovšem zdaleka se nespokojili jenom s tím. Ian Astbury samozřejmě zpívá úplně jinak než Bon Scott nebo Brian Johnson. Jeho hlas vnáší do celkového soundu vlivy psychedelie a skladby sice krášlí hutné AC/DC rify a podobná razance, ovšem struktura písní je úplně jiná. Billy Duffy sóluje ve zcela odlišném duchu než Angus Young a celkové tempo je zběsilejší, takže evokuje spíše divokou jízdu na harleyi než pařbu v hard rockovém pubu. Motorkářská ostatně není jen (tehdejší) image kapely - "easy rider feeling" doslova prýští z každé drážky tohohle vinylu. A zařazení Born to Be Wild to jenom potvrzuje. The Cult se ovšem nezdráhají vypůjčit si rif třeba od Rolling Stones a přetavit ho v pohodovou jízdu po americké dálnici. Samostatnou kapitolou jsou pak texty, plné neklidného symbolismu, hříček s velkými slovy a maniakálních obrazů. Electric není kopií ničeho, je to dechberoucí originál; rock 'n' rollový manifest absolutní tvůrčí svobody. The Cult dávají tímto počinem sbohem své gothické / post punkové minulosti, opouštějí londýnské kluby a na ocelových ořích se s rachotem řítí vstříc americkým velkoměstům. Jejich Electric je syrový glam metalový opus magnum - výbušná směs, která působila jako zjevení v době svého vydání a dokáže posluchače bez problému rozsekat i 35 let po něm. Tahle divoká, elektrizující jízda prostě nestárne.