Ani na třetím albu neztrácejí Talking Heads formu a dech, spíš naopak. Jestliže debutu chyběl k dokonalosti krůček v podobě Enovy jasnozřivé produkce a dvojce zase nějaký ten hitový háček navíc, Fear of Music nestrádá prakticky v ničem. Ne, že by se kapela najednou hnala za ideálem hitparádového popsongu. Nervní puls písniček, břitká ironie Byrneových textů i temnější odstíny, kterých na tomto albu přibylo, spíš Talking Heads usvědčují ze záměrného ignorování možných žebříčkových úspěchů. Přesto se Fear of Music chytlavými momenty jen hemží, aniž by to odvádělo pozornost od vychytaných aranží a netuctových námětů.
Úvod obstarává švihlé „africké disco“ I Zimbra s hostující kytarou Roberta Frippa. Ač to tak na první poslech vypadá, nezpívá se tu v žádném z jazyků černého kontinentu, nýbrž jde o zpracování dadaistické básně Huga Balla. Z dalších energických kvapíků vyčnívají Cities na Byrneovo oblíbené téma života ve městě nebo Life During Wartime, jehož kulisa je stejná, ale mnohem blíž civilizačnímu kolapsu. Chmurnějších tónů je tentokrát dostatek i v hudbě. Právě v takových chvílích se do věci nejvýraznějí vkládá Brian Eno. Ve zlověstně se valící Memories Can't Wait nebo vyloženě úzkostné Drugs jsou jeho elektronické doplňky podstatnou ingrediencí.
I další písně ve středním tempu jako Mind nebo Electric Guitar jsou nasáklé skepsí a sarkasmem. Ani melodicky vyklenutá balada Heaven neukrývá nic... číst dále
Ani na třetím albu neztrácejí Talking Heads formu a dech, spíš naopak. Jestliže debutu chyběl k dokonalosti krůček v podobě Enovy jasnozřivé produkce a dvojce zase nějaký ten hitový háček navíc, Fear of Music nestrádá prakticky v ničem. Ne, že by se kapela najednou hnala za ideálem hitparádového popsongu. Nervní puls písniček, břitká ironie Byrneových textů i temnější odstíny, kterých na tomto albu přibylo, spíš Talking Heads usvědčují ze záměrného ignorování možných žebříčkových úspěchů. Přesto se Fear of Music chytlavými momenty jen hemží, aniž by to odvádělo pozornost od vychytaných aranží a netuctových námětů.
Úvod obstarává švihlé „africké disco“ I Zimbra s hostující kytarou Roberta Frippa. Ač to tak na první poslech vypadá, nezpívá se tu v žádném z jazyků černého kontinentu, nýbrž jde o zpracování dadaistické básně Huga Balla. Z dalších energických kvapíků vyčnívají Cities na Byrneovo oblíbené téma života ve městě nebo Life During Wartime, jehož kulisa je stejná, ale mnohem blíž civilizačnímu kolapsu. Chmurnějších tónů je tentokrát dostatek i v hudbě. Právě v takových chvílích se do věci nejvýraznějí vkládá Brian Eno. Ve zlověstně se valící Memories Can't Wait nebo vyloženě úzkostné Drugs jsou jeho elektronické doplňky podstatnou ingrediencí.
I další písně ve středním tempu jako Mind nebo Electric Guitar jsou nasáklé skepsí a sarkasmem. Ani melodicky vyklenutá balada Heaven neukrývá nic spirituálního, nebe je tu ve své dokonalosti symbolem jednotvárné nudy a nic na tom nemění ani bowieovsky odtažitý patos, s nímž Byrne tuhle perlu podává. Přes zvýšený počet pomalejších skladeb ale hudba Talking Heads i nadále stojí především na strhujících groovech. Rytmika poučená na tom nejlepším z diska i punku, těkavé kytarové linky a klávesová výzdoba se kolem sebe ovíjejí v propletenci, který nenechá posluchače vydechnout a Byrneův lehce vyšinutý zpěv tomu dává korunu.
Talking Heads tvoří hudbu pro ty, kdo pod pódiem nehledají jen pot a vybití svých frustrací (ačkoli i to je v nabídce), ale jsou ochotni na párty přizvat i mozek. Dokážou rozhýbat svalstvo i šedou kůru a nadto způsobem nepodobným nikomu jinému. Na Fear of Music svůj styl vyšlechtili do komplexního a vzrušujícího tvaru a přitom ho ještě zdaleka nevyčerpali. Jejich opus magnum měl teprve přijít.
Komentáře