Nakonec to Bruce Springsteena dohnalo. Tvrdohlavý perfekcionismus, s nímž při nahrávání předchozích alb neustále přepisoval, cizeloval a vzápětí zahazoval písně, jejich aranžmá a dokonce i celé desky, se roku 1982, kdy pořizoval dema k další nahrávce, znechutil i jemu samotnému. Představa, že bude muset spolu s E Street Bandem celé to martýrium podstupovat znova, ho vyděsila natolik, že učinil zcela radikální a překvapivé rozhodnutí. Po prvních nahrávacích sessions s celou kapelou další práci odpískal a donesl na firmu původní, jen zvukově vyčištěné demáče. Vydavatelství Columbia budiž přičteno ke cti, že se Springsteenova komerčního kamikaze nezalekla a album Nebraska skutečně vydala v této syrové podobě.
Nepochybně riskantní krok ale nebyl pouhou ctností z nouze. The Boss prostě v celokapelových verzích písniček nenacházel jiskru, kterou cítil při jejich skládání a v tomto názoru ho podpořili i někteří spolupracovníci. E Street Band tak sice přišel zkrátka, ale Springsteen zato dostal možnost obnažit svou písničkářskou duši až na dřeň a naznačit i její další možnosti, po letech dotažené na folkové sólovce The Ghost of Tom Joad. Už dávno není tajemstvím, že jednou z inspirací pro tento zvukově minimalistický koncept bylo i electro-punkové duo Suicide, k jejichž nahrávacím frekvencím se před pár lety Springsteen přichomýtl. Tento vliv je na desce nejzřetelnější ve zlověstném monologu prchajícího kriminálníka State Trooper
Zásadním... číst dále
Nakonec to Bruce Springsteena dohnalo. Tvrdohlavý perfekcionismus, s nímž při nahrávání předchozích alb neustále přepisoval, cizeloval a vzápětí zahazoval písně, jejich aranžmá a dokonce i celé desky, se roku 1982, kdy pořizoval dema k další nahrávce, znechutil i jemu samotnému. Představa, že bude muset spolu s E Street Bandem celé to martýrium podstupovat znova, ho vyděsila natolik, že učinil zcela radikální a překvapivé rozhodnutí. Po prvních nahrávacích sessions s celou kapelou další práci odpískal a donesl na firmu původní, jen zvukově vyčištěné demáče. Vydavatelství Columbia budiž přičteno ke cti, že se Springsteenova komerčního kamikaze nezalekla a album Nebraska skutečně vydala v této syrové podobě.
Nepochybně riskantní krok ale nebyl pouhou ctností z nouze. The Boss prostě v celokapelových verzích písniček nenacházel jiskru, kterou cítil při jejich skládání a v tomto názoru ho podpořili i někteří spolupracovníci. E Street Band tak sice přišel zkrátka, ale Springsteen zato dostal možnost obnažit svou písničkářskou duši až na dřeň a naznačit i její další možnosti, po letech dotažené na folkové sólovce The Ghost of Tom Joad. Už dávno není tajemstvím, že jednou z inspirací pro tento zvukově minimalistický koncept bylo i electro-punkové duo Suicide, k jejichž nahrávacím frekvencím se před pár lety Springsteen přichomýtl. Tento vliv je na desce nejzřetelnější ve zlověstném monologu prchajícího kriminálníka State Trooper
Zásadním argumentem pro výslednou podobu Nebrasky bylo také (a možná především) tématické zaměření desítky songů, kterými zpěvák navázal na sociálně kritickou linii své tvorby. Album je neveselou přehlídkou osudů z odvrácené strany amerického snu, žalozpěvem za všechny, kdo na něj nikdy nedosáhnou. Hněv, který sytil třeba album Darkness on the Edge of Town, nyní střídají spíše pocity marnosti a beznaděje. Hrdinové písní jsou neodvolatelně chycení ve svých sociálních pastech a bojují už jen o zbytky vlastní důstojnosti.
Někteří už nenávratně přepadli do spirály zločinu (Nebraska, odkazující k případu masového vraha Charlieho Starkweathera, který inspiroval i řadu filmů včetně Malickova Zapadákova nebo Natural Born Killers Olivera Stonea, dále Johnny 99, State Trooper nebo Highway Patrolman, u nás známá v podání Pavla Bobka jako Dálniční hlídka), jiní prostě jen odevzdaně šlapou v kole, do něhož je postavil nemilosrdný společenský los (Mansion on the Hill, Used Cars). Oblíbené motivační fráze typu „Když chceš, dokážeš cokoli.“ zkrátka v příbězích těchto životních smolařů nefungují. A i když „lidé po každodenních útrapách vždycky znovu najdou nějaký ten důvod věřit“ (Reason to Believe), autor nad tím spíš udiveně kroutí hlavou, než že by to bral jako povzbuzení.
Těm pochmurným výjevům ze života lidí na okraji, které Springsteen prezentuje s mimořádnou citlivostí, empatií a soucitem, opravdu asi nejlépe sedí ona spartánsky strohá instrumentace. Ponejvíce slyšíme jen kytaru a foukací harmoniku, zatímco příležitostně použité hammondky, madolínu nebo smutně cinkající zvonkohru (Used Cars) spíš jen tušíme. Některé skladby, jako Johnny 99 nebo naježené rockabilly Open All Night, sice prozrazují, že je Springsteen psal s myšlenkou na ryčnou rockovou aranž (píseň Atlantic City ji pak pro koncertní účely také dostala), ale v takové podobě by zcela rozbily intimitu, která celku propůjčuje nevšední působivost. Do nitra zlomených a vyhořelých antihrdinů, o nichž se tu zpívá, vede cesta skrze tiché soucítění a ne rock'n'rollové decibely.
Komentáře