Pěkný název alba, jen co je pravda. Honosné názvy jsou v módě, vzpomeňme na poslední EP Limp Bizkit. Prog rock se vrací do módy a chytili se ho i intelektuální rockeři z emo scény. Když to dokázali Green Day, každý by nejradši složil rockovou operu – a ne jednu, třeba rovnou čtyři! A na pokračování! Coheed And Cambria ale neklamou tělem. Od samého počátku své kariéry vyprávějí spletitý příběh, který se nejprve zaměřil na postavy nazvané Coheed a Cambria. Jenže jejich první album pro velkou firmu je až čtvrtým dílem olbřímího eposu, a nepřipravenému posluchači tak nezbývá než kroutit hlavou. Coheed a Cambria už jsou po smrti. Ale kdo je Jessica? Kdo je Newo? Na internetových fórech jsem se dověděl takové pikanterie, jako že většina postav jsou nesmrtelní IRO-boti a že Apollo je pes a že „spisovatel“ je Bůh a že do příběhu tentokrát vstupuje i samotný zpěvák kapely Claudio Sanchez.
Nebudu se snažit dešifrovat, o čem nám to Sanchez vlastně zpívá, jen chci poukázat na to, že Coheed And Cambria jsou v rámci moderní emo scény (Thursday, The Used, My Chemical Romance, vždyť to znáte…) docela zajímavý fenomén. Kromě příběhu totiž fanoušky přitahuje i jejich široký stylový záběr a některé originální nápady. Někdy se zdá, že Coheed And Cambria chtějí do své muziky narvat úplně všechno na světě, ať už se to tam hodí nebo ne – podobně jako …And You Will Know Us Be the Trail of Dead. Mužně citlivé emo písně, akustické balady, smyčce,... číst dále
Pěkný název alba, jen co je pravda. Honosné názvy jsou v módě, vzpomeňme na poslední EP Limp Bizkit. Prog rock se vrací do módy a chytili se ho i intelektuální rockeři z emo scény. Když to dokázali Green Day, každý by nejradši složil rockovou operu – a ne jednu, třeba rovnou čtyři! A na pokračování! Coheed And Cambria ale neklamou tělem. Od samého počátku své kariéry vyprávějí spletitý příběh, který se nejprve zaměřil na postavy nazvané Coheed a Cambria. Jenže jejich první album pro velkou firmu je až čtvrtým dílem olbřímího eposu, a nepřipravenému posluchači tak nezbývá než kroutit hlavou. Coheed a Cambria už jsou po smrti. Ale kdo je Jessica? Kdo je Newo? Na internetových fórech jsem se dověděl takové pikanterie, jako že většina postav jsou nesmrtelní IRO-boti a že Apollo je pes a že „spisovatel“ je Bůh a že do příběhu tentokrát vstupuje i samotný zpěvák kapely Claudio Sanchez.
Nebudu se snažit dešifrovat, o čem nám to Sanchez vlastně zpívá, jen chci poukázat na to, že Coheed And Cambria jsou v rámci moderní emo scény (Thursday, The Used, My Chemical Romance, vždyť to znáte…) docela zajímavý fenomén. Kromě příběhu totiž fanoušky přitahuje i jejich široký stylový záběr a některé originální nápady. Někdy se zdá, že Coheed And Cambria chtějí do své muziky narvat úplně všechno na světě, ať už se to tam hodí nebo ne – podobně jako …And You Will Know Us Be the Trail of Dead. Mužně citlivé emo písně, akustické balady, smyčce, zeppelinovské marše, heavymetalová sóla, to vše ovšem ve zprohýbaných a vznosných písňových strukturách. Sanchez zpívá podobně zranitelně a vemlouvavě jako frontmani obdobných kapel, vládne ovšem větším rejstříkem výrazů. Invenci kapely ukazuje první píseň na desce (nepočítáme-li dvě intra) – tvrdá a zdánlivě nekonečná Welcome Home. Začíná jako metalový epos z osmdesátých let, pak zahne do zlověstných a deviantních zákrut à la Faith No More (některé zpěvové linky dají vzpomenout na velkého Mikea Pattona), v polovině slyšíme současný, punkem poháněný melodický emo core a konec zní jako… Slečna Závist od Arakainu. Vážně.
Prostředek alba se vzdává originality ve prospěch líbivých melodií. Některé z kratších a všednějších písní nedokážou udržet pozornost, pod některými (Apollo I: The Writing Writer) pulzují neurotické rytmy ve stylu Dillinger Escape Plan, což je dohromady s optimistickými durovými akordy docela bizarní kombinace. CAC v honbě za „epickou“ stopáží často ztrácejí soudnost a cpou nás banálními popěvky jako od The Used.
Na konci však přichází rehabilitace: půlhodinová, čtyřdílná (já vás varoval!) kompozice The Willing Well. Nedočkavě se v ní střídají motivy, od dramatických zasekávaných pasáží přes veselé, skotačivé kousky po dlouhé pinkfloydovské gradace. Posledních čtvrtina zní vyloženě jako Shine On You Crazy Diamond, ačkoli se jmenuje The Final Cut (že by vtípek pro floydofily?). Je to sranda, je to zajímavé, vyžaduje to úsilí na straně muzikanta i posluchače. Na druhou stranu ale celému albu chybí nějaký vnitřní vzorec, nějaká jasná hudební koncepce, která by všechny ty výpůjčky, odbočky a zatáčky ospravedlnila. Což je u koncepčního alba docela zásadní problém. Jako kuriozita tedy obstojí, ale je těžké si ho oblíbit a snažit se ho rozluštit.
(Vyšlo ve Sparku #1/2006.)
Komentáře