Donny McCaslin - Beyond Now

Blackstar, jedno z prvních letošníchs vydaných alb a zároveň definitivně poslední dílo Davida Bowieho, nemilosrdně určila určilo diskurz roku 2016, a bude s ním pravděpodobně navždy spojované. Nepřímo to potvrdila i porota Mercury Prize, která ústy Jarvise Cockera letošní vyhlášenísvé rozhodnutí (poněkud alibisticky) uvodila tím, že by si samotný Bowie přál, aby jí ji získal Skepta. Jistě dobře míněná slova měla nejspíš poctít Bowieho dalekozraké vize a pověstný smysl pro modernu, jenže podobně snadno je lze vykládat také jiným způsobem. Skeptovo Konnichiwa si prestižní ocenění určitě zaslouží (více o něm najdete na straně 38, pozn. red.), absence ceny dopad a vliv alba Blackstar navíc nijak nezmírní, spíše naopak. Jeho sílu navíc opětovně potvrzuje i leader kvarteta, které Blackstar nahrávalo. Donny McCaslin vysekl svojí novinkou Beyond Now Davidovi Bowiemu nebývale hlubokou poklonu.

Full Moon #58 měl být oslavou díla Davida Bowieho, ale nakonec se změnil v jeho pomník. Právě v tomto číslePokud mluvil bubeník Marc Mark Guiliana hovořil o nahrávání Blackstar jako o velkém zážitku a velice inspirativním procesu (rozhovor listujte ve Full Moonu #58, pozn. red), Donny McCaslim McCaslin hovoří rovnou o „splnění snu, o kterém jakém se mui ani nezdálo“. Efekt Černé hvězdy je jasný, byť McCaslin není rozhodně žádným začátečníkem -– jedenáct sólových alb a tři nominace na ceny Grammy hovoří za vše. I Sspolečně se svým kvartetem nahrál jiuž několik společných albdesek, ale intenzivní zkušenost s mistrem znamenala jasnou iniciaci. Přesto nebo možná právě proto je zajímavé sledovat, nakolik nahrávka Beyond Now koresponduje s linií jejich předchozích alb Perpetual Motion a hlavně Casting for Gravity. McCaslin a jeho spoluhráči měli svoji svou vizi ujasněnou ujiž na dříve, jenže jak se občas správně říká, ďábel tkvídlí v detailech. Právě na nich je zřejmé, nakolik McCaslina a spol. ovlivnila zkušenost ze setkání s mistremBowiem ovlivnila. Díky Blackstar se z nich pochopitelně nestali lepší hráči, ale obzory se jim rozšířilyi násobně. Že by konečně přišel čas na okupaci popového prostředí jazzovými hudebníky?

David Bowie ovládal skutečně dokonale umění rozhlížet se, tTvorba Donnyho McCaslina je sice žánrově definována mnohem úžeji než ta Bowieho, ale v tomhle směru se americký saxofonista možná ani moc učit nepotřeboval. Jeho alba byla vždy pestrá, rozkročená i poučená. Spolu s trojicí Marc Mark Guiliana, Tim Lefebvre a Jason Lindner tvoří jedno z nejžhavějších těles moderního jazzu a, není divu, že si Bowie, který se vždy uměl rozhlížet kolem sebe, vyhlédl zrovna je. Beyond Now znovu ukazuje, kolik v téhle sestavě třímá dřímá skutečného potenciálu, jak přesně dovedou tihle čtyři zacílit. Pocit z albadesky je ale tentokrát úplnězcela odlišný než tomu bylo kdy v minulostikdy dříve -– Beyond Now působí ohromně suverénně, snad až frajersky, honosí se velkým nadhledem a sebevědomím. Podobně hovoří také McCaslinovy promo fotky k albu, na nichž pózuje v kožené bundě a připomíná spíš newyorského pankáče z konce sedmdesátých let, než introvertního jazzmana, . saxofon Saxofon třímá jako skutečnou zbraň nebo lépe zástavu. Album Beyond Now přináší divoký a nekompromisní futuristický jazz, který proměnu osobnosti (nebo její uvědomění) jenom podtrhuje. Spolu s nečekanými popovými zkratkami, jasnými ozvěnami dubových hloubek a hutně koncentrovanou přímočarostí.

UMĚNÍ ADAPTACE McCaslin je na Beyond Now inspirován nejenom setkáním s legendárním umělcem, ales hlavně jeho odvahou: „Navždy mu (Bowiemu) budu zavázán za to, že mi ukázal rizika a odměny plynoucí ze směřování k naší nekompromisní hudební vizie.“ Razítkem budiž hned dvě Bowieho skladby, které McCaslinův kvartet a další spolupracovníci na albunahrávce zachytili. Na obou z nich lze snadno demonstrovat výlučnost a zároveň i jistá omezení, která album Beyond Now vykazuje. A Small Plot of Land, původně z oceňované kolekce 1.Outside z poloviny devadesátých let, z alba poněkud vyčnívá,, hlavně díky tomu, protože jde o jedinou zpívanou skladbu. Hudební složka je díky jasnému vokálnímu partu Jeffa Taylora (působí také v projektu Marcka Guiliany Beat Music, pozn. aut.) posunuta až do druhé úrovněúrodněnna druhou kolej, což sice není samo o sobě škodlivé, ale přece jen poněkud rušivéící. Kontext alba navíc tato skladba nabourává také svým umístěním mezi Shake Loose a titulní skladbu, hudebně asi nejvypjatější momenty alba. Jenže působit rušivě je prostě údělem hitů, jde ostatně o jedno ze základních schémat popu.

Skladba Warszawa Warzsawa je pověstná i v rámci výjimečného díla Davida Bowieho, zdaleka nejen proto, že se podle ní pojmenovala původní sestava někdejších hrdinů Joy Division. Temná, dystoptická vize je jedním ze zásadních výsledků spolupráce s Brianem Enem, právě na ní je možno pozorovat změnu přístupu kvarteta. Původní verze z alba Low působí neskutečně svíravě, bolestivě, možná až rozčilujícím způsobem je z ní cítit záplavau emocí, kterou v Bowiem vyvolala letmá návštěva polské metropole. Jenže podání primárně jazzových hudebníků najednou ukazuje odhaluje také její nenápadná nebývalá zákoutí, pohled z nečekaného úhlu ukazuje monumentální melodickou stavbu v úplně jiném světle a někdejší temnotu najednou směle prosvěcují zářící paprsky oslepujícího světla. Osmiminutová verze ukazujepřiznává, kolik možností je ještě možno najít v interpretacích Bowieho skladeb. Možná zrovna právě jazzový kontext, který je právě na interpretaci založen, by mohl odhalit doposud skryté významy. Pokud Bowie pomohl McCaslinovi a jeho spoluhráčům najít odvahu v důsledném uskutečnění jejich vizí, tak právě jejich verze Warszawy budiž tou nejkrásnější odměnou.

Album Beyond Now samozřejmě nestojí pouze na dvou Bowieho hitech, najdeme na něm interpretace skladeb tak rozdílných interpretů tvůrců, jako jsou kanadský elektronický producent deadmau5 (Coelacanth 1) nebo neworleanská rocková skupina Mutemath (Remain) a pochopitelně i vlastní McCaslinovy skladby. Zásadní ovšem je, nakolik album drží pohromadě, kKvarteto ve spojení s dalšími hudebníky (multiinstrumentalista Nate Wood nebo saxofonista a producent David Binney) dokázalo předvádí na Beyond Now naprosto dokonalé ovládnutí umění adaptace, které bývalo možná největším Bowieho trumfem. Ať se za inspirací otočil kamkoliv, výsledkem byla bylo dokonalé absorbování zachycených vjemů do jeho vlastní tvorby, v drtivé většině případů působící působících mnohem originálnějii než původní podoby. Beyond Now ukazuje spoustu nových cest, kterými se jazz i pop music mohou v následujících letech vydat, a nezáleží úplně na tom, zda půjdou spolu nebo odděleně. Stejně se čas od času musí nutně setkat a slušně pozdravit.

Recenze vyšla v časopise Full Moon #66.