Goat - Commune

K čertu, co teď? Nespletl jsem si číslo? Čmáral jsem ho do štěrku na Colours, nohama do štěrku, kam jsem nejdřív zaryl držku při zběsilém úprku vstříc úvodním tónům koncertu, i když jsem se chvíli předtím dušoval, že nemám důvod, jenže Goat rozjeli svou nejlepší věc, první z halekacího dvojboje Goatman / Goathead, a já ten důvod rázem měl, větší než večerní nebe nad Dolní oblastí, plácnul jsem sebou o zem, zahrabal naprázdno jako Will E. Coyote a už byl v kotli, vytancovat ze sebe pochyby, že World Music byla anomálie na jedno použití, která naživo splaskne jako příliš nafouknutá žvýkačka.

Jenže teď poslouchám Commune a pochyby jsou zpátky, rýsují se za nástupu povědomých dámských vokálů v otvíráku Talk to God, zpátky je drží ucházející riff, ale pak se to zlomí, už to není jen obcování s retrem, už je to retro bez jediného překvapení, s křikem ženoucím nikoli k pódiu, ale co nejdál pryč od kašírovaného rituálu požírajícího sebe sama.

Můžete si hrát na vyvařenou minulost, ale potřebujete k tomu nové, výjimečné melodie. World Music jich pár měla, Commune nemá jedinou, která by obstála nad rámec „psychedelie na oko“, tedy oko spiklenecky mrkající, nikoli to třetí transcendentální. Kvákadlo v Goatchild vás povznese tak možná k nutkání prohodit repro oknem, perkuse v navazující Goatslaves se topí v mixu, který je škrcený nejspíš naschvál, ale muzice v něm dochází dech.

Naživo jsem magii Goat podlehl bezezbytku a dokonce neztrácím jistotu, že orientálně vykroucená Hide from the Sun nebo do hutného finále ženoucí Gathering of Ancient Tribes by mě zase donutily čmárat do štěrku. Na desce bohužel ulpělo jenom vzdálené, na poslech spíš otravné echo obřadu, který své psychedelické obětiny vysál na dřeň.

Recenze vyšla v časopise Full Moon #41.