Jennylee - Right On!

Jenny Lee Lindberg vždy byla jednou z mých čtyř nejoblíbenějších členek dívčího kvarteta Warpaint. Možná vůbec tou nejoblíbenější – podle jejího vzoru jsem svého času vážně uvažoval o tom, že si nabarvím vlasy na růžovo. To bylo loni, kdy Warpaint vydaly své druhé, eponymní album, sklízely nikoliv nezasloužený hype a rozpoutaly mánii mezi fanoušky alternativních kytarovek. V aktuální pauze se většina členek věnuje sólovým nebo bočním projektům, případně si prostě instrumentálně zahostují tam, kde jsou žádány. Tak třeba bubenice Stella Mozgawa se krom sólovek svých kolegyň objevila na desce White Shadows, bokovky indie rockera Craiga Nichollse.

Baskytaristka Jenny Lee se na svém debutu rozhodla jít cestou minimalismu. Základy buduje na svém nástroji, na nějž navrstvila vokál, jenž byl ve Warpaint vždy trochu upozaděn. Inspiraci pak čerpala především z postpunku přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, o čemž nejlépe svědčí skladba Never, první zveřejněný a rovněž nejsvižnější kousek z alba. Dominantní basa připomíná Joy Division nebo rané The Cure, jinak se ale Jennylee oddává spíše atmosférické kombinaci minimalistického ambientu a vokálního šamanství. Občas působí repetitivně či dokonce unyle, z těchto nálad však dokáže nečekaným zvratem ke vzdorovitému a drzému tónu vytrhnout posluchače z možné letargie a navrátit mu zaujetí nahrávkou. Děje se tak například v písních Riot nebo White Devil, která svou kakofonií působí vyloženě provokativně.

Závěrečný akustický šanson Real Life celé album symbolicky shrnuje. I z dvou nebo tří akordů se dá vytvořit fungující a působivé hudební dílo, které se nebojí přiznat své kořeny, ale zároveň nezapáchá plytkým retrem.

Recenze vyšla v časopise Full Moon #56.