Joy Division - Closer

V osobním životě ztratil Ian Curtis veškerou naději a dobrovolně ukončil své trápení přesně dva měsíce před vydáním druhého alba Joy Division. Hudba na něm zaznamenaná však svědčí o tom, že skupina samotná bez perspektivy rozhodně nebyla. Na Closer se nachází v tvůrčím rozletu, plná úsilí pohnout se dál. V myšlenkové rovině to ovšem znamená posun na okraj propasti. Skrze hroutící se psychiku frontmana nové písně obnažují ještě mučivější hlubiny lidského údělu a s tím koresponduje Curtisův hlas, snímaný jako by vycházel ze studny či přímo z hrobky. Atmosféra odcizení, znecitlivění a apatie, tak působivě zhmotněná už na albu Unknown Pleasures, dosahuje té nejčernější hranice spektra.

Zároveň ale Joy Division úspěšně rozvíjejí své zvukové možnosti. Nejmarkantnější je sílící úloha kláves. Skutečnost, že dominují písním, které skupina nahrála jako poslední, naznačuje, kudy měla čtveřice v úmyslu se ubírat a pozdější vývoj nástupnických New Order to jen potvrdil. Zatímco ve skladbě Isolation syntezátory v součinnosti s naléhavě pulzující basou Petera Hooka předjímají právě taneční budoucnost pozůstalé trojice (jistě, že zatím ještě v hodně temných barvách), jinde více podtrhávají Curtisovy depresivní verše. Píseň Heart and Soul zahalují do přízračného oparu, The Eternal se topí v hlubokých tónech piána evokujícího deštivou smuteční alej a ve skvostné závěrečné Decades tvoří klávesy truchlivě malebné pozadí k neodvratnému, přestože v době nahrávání teprve tušenému loučení.

Skladby stojící na kytarovém zvuku se více přimykají k pojetí rozvinutému na debutu, ani ty se jím však nenechávají svazovat. Hned v úvodní Atrocity Exhibition drásá Hookova kytara posluchačovo ucho i nitro nebývale agresivním vrčením a skřípěním, které Curtisově pozvánce na prohlídku světa jako výstavy krutosti dodává mimořádnou působivost. Zbytek kytarových partů obstarává milosrdnější Bernard Sumner, i on se ovšem k melodickým motivům uchyluje spíše sporadicky. Když už se tak stane, náladu to příliš neprojasní, všeobjímající beznaděj se pouze snáz polyká. Podobně jako u debutu potlačil producent Martin Hannett koncertní drive kapely ve prospěch klaustrofobické úzkosti a chladu. Tím pádem i hybnější skladby jako Isolation, A Means to an End nebo Twenty Four Hours neztrácejí auru skličujícího requiem za svět a lidskou rasu.

Těžko posoudíme, zda bylo vůbec možné, aby Ian Curtis své démony porazil. Hudba, skrze níž ventiloval svou bolest, byla poslední zoufalou obranou, ani ta ho však nedokázala vyvést ze slepé uličky, kam ho zahnalo zhnusení životem, jehož pravidlům se nedokázal přizpůsobit, přiživované navíc zhoršující se epilepsií. Oběma alby a hrstkou singlů, které spolu s Joy Division natočil, ale zanechal stopu, která je dodnes živá a jejíž vyhrocený negativismus paradoxně dokáže působit jako vzpruha, konejšivý dotek a ne jen jako návod, jak správně uvázat smyčku.