Pixies - Doggerel

Pixies. Holt, když jste jeden z pilířů americké kytarové alternativy a do historie se zapíšete alby jako "Surfer Rosa" nebo "Doolittle", nebudete to mít jednoduché nikdy. Že jsou ale Pixies stále životaschopnou kapelou a ne jen spolkem, který jede z podstaty a zašlé slávy, už ale Bostoňané ukazují téměř dvě dekády - od svého návratu na pódia po jedenáct let trvající přestávce. A studiové nahrávky, které od roku 2014, už bez baskytaristky a vokalistky Kim Neal, zase relativně pravidelně vydávají, to jenom podtrhují.

Aktuální "Doggerel", kterou si můžete koupit hned v několika verzích v našem shopu, je čtvrtou deskou aktuální sestavy a revoluce se na ní rozhodně nekonají. Tři čtvrtiny kapely jsou původní - ono to slůvko původní je vcelku relativní, když je basačka Paz Lenchantin s kapelou déle, než vůbec trvala první etapa v životě fromace, ale nešť - a Black Francis asi jinak muziku psát nebude. Kytarový rock, zvonivý surf rock, trocha westernové melancholie, špetka country, všechno zní a šlape tak, jak jsme zvyklí. Prostě Pixies...

Jestli je to dobře, nebo špatně, si musí posluchač přebrat sám v závislosti na tom, jak moc nekritický je. Album rozhodně není žádný průšvih, to ani omylem. Jen je prostě pouze mírně nadprůměrné. Aby se dokázalo vyrovnat svým předchůdcům z přelomu devadesátých let, chtělo by to větší množství výraznějšího materiálu. Takhle to vypadá, že si kapela vypálila tu nejsilnější munici prvními dvěma singly "There’s A Moon On" a "Vault of Heaven", ale tak nějak už se jí nepodařilo napsat další, které by se mohly s touto dvojicí rovnat.

Nejsilnější jako by Pixies byli tam, kde se hraje na mírně folkovou či snad písničkářskou notu. Tradičnější rockové pojetí s nabroušenými kytarami se tady trochu vyprázdnilo a formace ne a ne vykřesat onu potřebnou jiskru. "The Lord Has Come Today" či "Haunted House" s jejich jemnou melodikou postavenou na akustické kytaře jsou výborné, ale celkově spíše šedivý dojem z kolekce ne úplně vylepší. A nepomůže ani ostrý zvrat v úvodní "Nomattersday" nebo hmatatelný smutek ve "Who’s More Sorry Now".

Nahrávka tak nějak plyne, aniž by se dokázala posluchači zaříznout kamsi hlouběji do paměti. Těžko říct, jestli ale vůbec takou ambici Pixies měli. Jestli totiž nebyly tím impulsem k jejímu vzniku spíše hořící termíny než tvůrčí pnutí. Mají ale Pixies něco takového zapotřebí? Na "Doggerel" je až moc znát, že vznikla spíše z podstaty, proto, že se to tak nějak očekává.]]>