Jmenuje se Roman Werner, trochu studuje, malinko tetuje, hodně do lidí kéruje. Občas udělá nějaký koncert a taky se stará o dramaturgii a produkci v plzeňském kulturním centru Papírna. Rád běhá a má rád mámu a tátu. Dělali jsme spolu dva koncerty, dvě tetování a teď jeden rozhovor.
Papírna je v poslední době hojně využívaná pro spoustu kulturních akcí. Kde se vzala?
Kulturní centrum Papírna je společným projektem občanského sdružení Pilsen Live! a kreativního Studia Petrohrad. Chce v Plzni vytvořit skutečně fungující mezioborový prostor, jenž nabídne umělcům i návštěvníkům takové zázemí a programovou kvalitu, díky které se sem budou chtít vracet. Ve zkratce se nad prostorem Papírny sešla skupina lidí, která se rozhodla pomyslně splatit dluh plzeňské kulturní společnosti. Plzeň je známá jako město klubové scény, což je dodnes vžité dogma, které ve skutečnosti už pár let neplatí. To je jedním z mnoha motivačních faktorů Papírny aka hlavního místa kultury 2015. Pořád se toho u nás neděje tolik, kolik by mohlo, ale fungují u nás například zkušebny, ve kterých zkouší x kapel (Donnie Darko, No Good OK, Johnny Survived, etc.), najdete u nás největší fotografický ateliér v Plzni, zrcadlový sál pro tanečníky, industriální prostor s kapacitou 2 500 lidí, kterému vévodí divadelní blackbox, kde se už uskutečnilo mnoho akcí od koncertů po divadla, a taky tu v současnosti stavíme DIY skate park, tolik k prostoru v patře. Spodní prostor je zařízen jako prostorná stylová kavárna s betonovým barem, s důrazem na jednoduchost a detail. V ní se odehrávají hlavně koncerty, otevřené tančírny, začínáme s projekcemi dokumentů od KineDOKU a taky v březnu hostíme projekci KMENY #5/8 Vladimíra 518 a abych nezapomněl, za dvacku si u nás mohou návštěvníci koupit knížku z Kup Booku.
Koncerty?
Čekají nás Kill The Dandies!, WWW, Mucha, Dead Western, OTK, Negura Bunget, Last Harbour, White Hills, Acid Witch, Dessa, nesmím zapomenout na rezidentní DJku Mary C, promítání KineDOK, předpremiéru KMENY #5/8, proběhne u nás festival Rock for People Europe a mnoho dalšího. Kdo by se chtěl dozvědět víc, najde všechny koncerty na našem Facebooku v sekci Události.
Plzeň je letos Evropským hlavním městem kultury, jak to ovlivňuje tvoji práci?
Moje promotérské aktivity to ani v nejmenším neovlivňuje, spolupráce s EHMK je marginální, tj. maximálně formou pronájmu prostor, i když díky jejich PR se bohužel může zdát, že jsme jejich součástí. Jestli něco EHMK zvládá opravdu bravurně, je to nenásilné přivlastňování si brandu, proti kterému se nemá cenu stavět, protože celý ten systém je velmi detailně promyšlený. Pokud by se EHMK vydalo cestou, na jejímž konci by si kulturní subjekty jeho logo hýčkaly jako vlastní dítě a hrdě se s ním chlubily, možná by to mělo větší efekt. Ovlivňuje mě to ale v rovině osobní, když vidím, jak se s titulem nakládá. EHMK přišlo, bude tady rok, pak odejde bez větších hodnot předaných budoucí kulturní Plzni. Tak to vidím a v tomto názoru se utvrzuji den za dnem stále silněji. Z mnoha rozhovorů s vedením EHMK v novinách, rádiu etc. jsem vyrozuměl, že hlavním cílem je přivést do Plzně více turistů. To věřím, že vyjde, protože projekt se tváří velkolepě, ale přijeď zažít Plzeň, porovnej jí například s Prahou a najdi 2015 rozdílů, v čem je Plzeň kulturnější. Možná najdeš 2015 log EHMK na 2015 normálních akcích, které se v Plzni normálně dějí. Ale abych se jen nepohoršoval, je dobré, že EHMK dává peníze na koncerty; například velká Plzeňská klubová noc, do které se zapojila většina klubů a měla ten správný evropský rozměr, jak bylo avizováno při plánování. Hráli Jetro Tull Tribute, Uriah Heep Revival, Madamoiselle Manouche, Urband, Vladimir 518, Kamil Střihavka, Janek Eret trio, Cartonnage, Mário Bihári a pár dalších. Koncerty byly skvěle propagovány a grafika pojata nadčasově. Kluby dostaly nemalý příspěvek, a to protože přivezly na svá pódia interprety, které by jinak nezaplatily. Klubová scéna ožila. Vstup se sice platil, ale menší (Vladimir 518 za 230,- na místě, to je skoro zadarmo), takže v tomhle ohledu mi přijde EHMK jako užitečné. Rozpočet Klubové noci, která má proběhnout ještě jednou, je 650 000 Kč, ale jde o investici do kvality, takže předsudky stranou. Taky je tu projekt mnou nazvaný “Dejme hospodám peníze, ať každý večer zní z lokálů živá hudba aneb proč dělat kvalitní věci, když jich můžeme dělat milion se stejným efektem” je další ukázkou hloubky, do které jsou zainteresováni všichni zástupci vedoucího manažera poradce marketingového odboru pro tvorbu evropských hodnot EHMK. Heslo, které se objevuje nejčastěji v souvislosti s EHMK je “udržitelnost”. Chci říct, že děkuji, ale dle mého většina jejich projektů nevydrží ani týden po slavnostním ukončení EHMK a poplácání po ramenou.
Chodí v Plzni na koncerty dost lidí a co případná konkurence, jak spolu koexistujete?
Snažím se v Plzni dělat koncerty už skoro pět let a návštěvnost není velká. V posledním roce má stoupající tendenci, ale připisuji to tomu, že jsem se stal součástí Papírny. Lidi tady moc neslyší na kvalitu nebo obsah, jde jim spíše o jméno, takže dělat promotéra je občas dost divný hobby. Vždycky jsem si myslel, že konkurence v tomhle směru není možná, a to byl velký omyl. Dřív jsem konkurenci vnímal povrchně, teď jako dramaturg Papírny konkurenci vnímám více. Na malém městě, jakým Plzeň je, je značně bratrská. Každého znáš jménem, s většinou jsi někdy spolupracoval, nějakou konkurenci jsme dokonce vytvořili. Píšu vytvořili, většinu času totiž nedělám koncerty sám. Vždycky jsem byl obklopený lidmi se stejným zájmem (nebo se alespoň zájem stejný zdál), takhle jsme například založili fungující kolektiv Místní Borci. Byl to původně projekt tří kluků s chutí něco dělat a první možnost nám dal tehdy Aran (Silver Rocket, pozn. ed.). Název a myšlenka byla koncipovaná hodnotami, které nám předal, ne doslovně, ale tím, jak s námi jednal. Zjistili jsme, co je scéna, a bylo to tehdy velký, děkuju za to. Dnes už to dělá jiná parta, myšlenka se ztratila. Je vtipné, že o něčem, co jsme tvořili s takovým nadšením, dneska píšu takhle. Ale bratrská konkurence nemění nic na tom, že koexistovat ve městě jako Plzeň moc nejde. Nemyslím si, že jinde je to jinak. Možná je to egem, možná si z toho dělám zbytečně těžkou hlavu, ale chybí mi tady ve scéně to srdíčko, bezprostřednost, vnímám to čím dál více jako závody o lepší kapelu, lepší koncert. Jako kdyby tvoje děti mělo někdy zajímat, že jsi přivezl kapelu z Relaps Records nebo že „tvoje“ kapela vyměnila klub (potažmo pořadatele) jenom proto, že se k nim v tom novém chovají jako ke kapele a dokonce zaplatí celý cesťák. V Papírně fungujeme jako rodina, a když máš takovýhle základ, něco jako konkurenci pouštíš z hlavy a orientuješ se spíše na to, aby to, co děláš, fungovalo, jak nejlépe může.
K organizování koncertů ses dostal přes muziku.
Bylo mi tehdy asi patnáct a v té době máš v hlavě milion hloupých nápadů. Měli jsme v té době kapelu, dva lidi, Tomáš (bubeník) si zaslouží zpětně velké díky za to, že mi nedal ránu po každém excesu, už tehdy nebylo moc jednoduché se mnou vyjít, takže dva lidi v kapele byli víc než dost. Udělali jsme pár koncertů v Klatovech, jinak bysme si nezahráli, dodneška nechápu proč. Přišlo mi, že jsme vážně skvělí. Pak pár koncertů i bez nás, nic moc se tam tou dobou nedělo. Když jsem přišel na střední do Plzně, rozjelo se to. Myslím, že na první koncert přijel Bourek s triem, pak Lyssa, Fetch! a Unkilled Worker, seznámil jsem se s Aranem. Tady přišla možnost dělat zajímavé věci ze zahraničí a od té doby to funguje samo, nebo lépe řečeno, stalo se to přirozeností, dělat si každý týden, někdy i dvakrát třikrát, radost koncertem. Začínalo to dost punkově a snad se mi povedlo vypracovat se na nějakou úroveň, za kterou se nemusím stydět. Trvalo to dlouho a pořád si přijdu jako na úplném začátku cesty, jen mě tolik věcí nerozhodí. Snažím se ze sebe „teď“ dostat to nejlepší, ale nejde to. Vzpomínám na milion okamžiků a je to hodně veselé, až mě z toho přešla deprese – děkuju, a jediný, co je k tomu asi potřeba říct, že si toho moc vážim. Toho, co se událo, toho, že jsou možnosti, že existujou skvělí lidi, hříšné rozkoše po cestě, zasněžené cesty, výhledy na zamrzlou krajinu a taky místa, která pořád ještě nepatří nikomu. Ať to zní jako největší odkročení od tématu, tohle přesně je cesta, jak všechno proběhlo.
Kde se k tomu přidalo tetování?
... já tak úplně netetuju, jen občas sebe nebo někoho počmářu, ale to je asi tak všechno. Žádné velké věci a začalo to tehdy nezávisle na sobě ve stejnou dobu. Vypadalo to snadno. Objednat si strojek bylo v patnácti asi stejně cool jako vypít krabici vína.
Co je pro tebe důležité na holce (kromě prsou)?
Druhá nejdůležitější věc po prsou je takový ten úsměv ve čtyři ráno, když mi říká „podívej, už skoro vychází slunce“ a já odpovídám „pojďme rychle, musíme ho zaspat“.
Nejkrásnější místo na světě?
Mám jich několik. Jsou to povětšinou lesy, bez lidí, každé místo, kde není vidět lidská činnost, je nejkrásnější místo na světě. Před chvílí jsem na jednom podobném byl, a kdyby nebylo nutné odcházet, lehnul bych si doprostřed lesa a splynul. V mechu, mezi větvovím, ztratil bych se v tichu. Stal bych se absolutním, rozkoší, jež byla původně jen zamilovaná bolest.
Máš rád lečo?
Stejně jako Suicidal Tendencies a trochu Napalm Death.
Videa:
Na tohle tančím, v kuchyni nebo cestou kamkoliv...
Jedna z nejkrásnějších věcí, co jsem kdy potkal. Původně jsem celej ten večer chtěl poslouchat Have Heart.
666
Kdybych se snažil napsat “normální komentář”, asi by mi ukápla slza.
A tady by mi ukáply dvě slzy.
Raději bych sem dal Ringig Bells, ale nemají video.
Při vaření...
Tady ukápla třetí slza.
Ticho...
Rána...
Nemá slabý místo...
Čtvrtá slza...
Můj první nákup na Sub Popu: 2 x 7” No Age a tričko s nápisem Loser.
Alalalala!
Pro mě je to jedna z nejlepších českejch kapel.
Mám rád CSS...
...a celý Doomtree.
What, what, what, what... [many times]
Mňau!
Tomáš mi říkal něco o tom, že je to jedna z nejlepších věcí. Měl pravdu.
Tečka.
Byl rychlejší než Portishead.
“Kámo, od kdy posloucháš tyhle teploušárny?” říkal mi Ondra asi v patnácti, dva tejdny na to jsem mu tetoval švába na nohu.
