Svého času působil Luděk Kazda ve čtyřech kapelách (např. Glitchtet a Chodská Junta), teď má jen jednu, zato stabilní a funkční. Hrál a hraje na spoustu různých nástrojů, i když neumí noty, a možná proto své duo s Bio Mashou pojmenovali Debbi Love. Kromě muziky má rád úplně běžné věci: přírodu, cestování a knížky o všem možném. Záliba v čajích ho přivedla k dobrému pivu i vínu.
Kde jsi se vzal v Praze a v muzice?
Pocházím z Prapořiště, což je ve Všerubském průsmyku, mezi Šumavou a Českým lesem. V jedenáctém století tu kníže Břetislav I. zpráskal říšský vojsko císaře Jindřicha III., sebral jim korouhve, které pak nechali ležet kousek opodál, a odtud ten divnej název naší vsi.
Jako malej jsem hrál s bráchou na dětský kytárky a vznikla z toho živá nahrávka s názvem Děti Vánoce 1985 - nedochovala se. Pak jsme měli kapelu s bratrancema. Hráli sme na playback, když naši nebyli doma, a pořád dokola jsme pouštěli kazetu Hity 1985/86. Měli sme dvě tenisový rakety (kytary), bicí a klávesy suplovala sedací souprava, tátovo hi-fi bylo samozřejmě vokouřený na plný gule a největší hádky probíhaly o to, kdo bude hrát kytarový sólo ve Final Countdown. Nicméně už v té době jsem dost intenzivně poslouchal např. Songs from the Wood, nebo ¨A¨ od Jethro Tull, Peter Gabriel Plays Live, Zoot Allures od Zappy a trošku taky Beatles, ZZ TOP a všecko další, co doma bylo. Po mnoha letech jsem k tomu znova přišel a byla to katarze, protože jsem zjistil, že třeba Jethra si pamatuju každou notu. Na první opravdický bubny jsem sahal u druhejch bratranců z máminy strany, kteří je měli u babičky, ale tam nám to zakazovali, aby si mohli v kuchyni povídat. ZUŠku jsem absolvoval na tajňáka a samouctví už mi zůstalo. K pořádnému hraní jsem se dostal až přes Rolling Joints, což byla taková androšová kapela z Horšovského Týna - dá se říct, že kultovní. V Jointech jsem nehrál přímo, ale po jejich rozpadu jsem udělal několik projektů s jejich členy. První kapela se jmenovala ¨Q¨, hráli jsme povětšinou co největší peklo a docela slušně jsme se hádali, protože já jsem chtěl hrát, což je makačka, a ostatní zastávali punkovej přístup ke všemu. Díky dalším okolnostem se to asi po roce a půl trasformovalo do kapely NKT, se kterou jsem se nakonec odstěhoval do Prahy. Že to bylo už v troskách, jsem si uvědomil až tady. NKT byla první kapela, kde jsem hrál na basu. Vždycky mě bavilo vzít nějakej nástroj a předstírat, že na něj umim, tak jsem se postupně dostal až k tomu, co dělám teď.
Od bubnování v experimentálně rockových Glitchtet jsi postoupil k hraní na všechno v Debbi Love.
S více nástrojema jsem koketoval vždycky, přišlo mi, že třeba na basu jsem vždycky uměl kapku líp než kolegové v kapele, další nástroje jsem měl prostě rád a rád na ně sahal. Spíš dalo trochu práce dovolit si to všechno vlastnit, aby byla aspoň trošku možnost se to víc naučit. Pak, když to postupně máš, zase řešíš, že se tomu nemůžeš věnovat tak, abys to uměl pořádně. No, tak se tim spíš bavím, dokud nejde do tuhýho, jako třeba teď ve studiu. S looperem jsem začal ještě před Glitchtet, to jsem nějakou dobu nehrál s nikym, pracoval venku a skoro všecko utrácel za nástroje, aniž bych konkrétně věděl, co s nima budu dělat. Debbi Love vznikli jako pohrobek Chodský Junty, která shodou okolností vznikla i skončila souběžně s Glitchtet. Z bubenickýho postu je trochu těžší mít na písničky nějakej zásadnější vliv a já byl na svý spoluhráče docela pes, do kompozice jsem hodně kecal. Spíš než ego mě hnala touha bejt prostě co nejlepší, ne proto, abych za to měl peníze, ale protože dobrá muzika si zaslouží, aby se člověk snažil, a když sám sebe slyšim hrát, tak mě ty limity děsí. Dělat muziku pro mě bylo mnohem, mnohem víc, než jednou, dvakrát za tejden tři hoďky relax po práci - to si dám radši už to pivo. Do Junty jsem přišel s automatickým bubeníkem, kytarou a basou a protože jsme obvykle zůstávali s Mášou po zkouškách ještě dlouho ve dvou, tak jsme si vymejšleli nějaký momentální situace a z těch povedených pak vlastní songy. Přidávání nástrojů šlo s tim ruku v ruce a i teď se toho dost nabubnuju, protože si zakládám na tom, aby přednastavený samply byly nabouchaný ručně i za cenu velký nedokonalosti. Nejtěžší na tom celým aparátu, na kterej teď hraju, je naživo ho srovnat tak, aby to hrálo dobře, což je na každým pódiu jiný, ale i když je to stres, baví mě to a tahat všecky ty cajky není o nic těžší než standardní bicí souprava.
Mimo hraní občas organizuješ koncerty?
Dělal jsem to už na vesnici od půlky devadesátých let a jsem už trochu vyhořelej a principielně se mi zdá, že v posledních pěti letech se ze všech hudebních fanoušků stali promotéři, manažeři a umělci. Přitom diváka schopnýho dát kilo dvě do kasy za něco, co třeba nezná, aby člověk pohledal. To se týká hlavně těch nezařaditelných záležitostí, který zrovna mne přitahujou. Žánrovky jsou na tom snad líp. Je to tady rozparcelovaný na různý scény, který se moc neprolínají. Možná kdybych měl pár schopných compagnieros, kteří by byli schopni vzít za věc, tak bych se toho tak lehce nevzdával, protože mám určitě pár dobrejch kousků, co by stály za hřích. Ale v situaci, která tu teď je, mi přijde smysluplnější se věnovat vlastnímu hraní, případně platit vstupný jiným, protože to je to, co je opravdu potřeba. Zároveň je toho strašně moc a nestíhám to sledovat. Nedávno byli v Akropoli Shining a já se to dozvěděl až pár dní potom. Hudbu jsem si vždycky rád hledal sám a chodil naslepo, což se mi nesčetněkrát vyplatilo. Když jsem neměl žádnou kapelu, chodil jsem několikrát týdně - hlavně do Chapeau Rouge, který z pokryteckých důvodů nemá spousta lidí rádo. Dobře, pivo mají hnusný a další mouchy se najdou, ale z mýho pohledu to byl svýho času klub s nejlepší dramaturgií a zvukem - jeden z mála, kterej má aspoň trochu nějaký zázemí a lidskej přístup produkčního. Obecnej přístup, kdy klub stojí a padá na tom, co si zabookujou externí promotéři bez toho, aby je ve vlastním úsilí nějak víc podpořil, mi nepřijde zdravej. Pokud je dneska hlavním nepřítelem kultury vstupné, měly by se kluby mnohem aktivněji podílet na tom, co pro ně externí promotér dělá zadarmo. Pokud chceme uživit bohatost současný scény, tak se tu musí něco v mnoha ohledech zásadně změnit, protože virtuální sociální sítě to nespasí.
Kam se s Debbi Love letos chystáte? Rýsuje se něco podobného jako loňské vystoupení v Tečce páteční noci nebo ve Slovenském rozhlasu?
Na podzim jsme objeli mediální kolečko. Bylo to dobré, i když se vůbec nedá říct, že nějak zásadní, nebo dokonce zlomové. Nevšiml jsem si, že by nám začali lidi chodit na koncerty kvůli tomu, že by se o nás dozvěděli někde z médií, tak moc tam zase nejsme. Docela často nám v institucích říkali, že by se o nás mohlo víc mluvit. Zřejmě asi nepochopili, že to je především jejich práce. Ano, marketing. Dobře, pěkně, my na to finance ale nemáme, potřebujeme dodělat desku. My jsme tu hlavně přes tvorbu a jestli k tomu chce někdo něco říct, prosím - dotazy zodpovím, děkuji. Mám pocit, že jsme si to asi ještě dost nezasloužili. Naše album nemíchá známej producent, ale kámoš, kterej je šikovnej a mě baví mu poskytovat prostor k rozvoji za trpělivost s náma. Médiím trvá objevit nějakou kapelu třeba deset let, přitom v tu dobu už mívá to nejlepší za sebou. V každým případě jsou nejsilnější koncerty. Na ten člověk musí dojít a odhodit předsudky, pak už zbejvá jen překvapení, nebo znechucení - nic moc mezi tim. Hrajeme docela často, teď jsme měli malinký turné na Moravě a další koncerty jsou ve výhledu. Brzy budeme mít nahraný první tři songy z nový desky, taky bude nějaký zahraničí, v květnu něco v Německu, na podzim máme jet na pár dní do Belgie.
Několikrát jsi u nás uspořádal vystoupení pro kapelu LISERSTILLE. Jak jsi se k nim dostal a pijou jako Dáni?
Dáni pijou stejně jako my Češi, tzn. docela dost. A taky jedí maso! Nemám pití rád programově, nesnáším pak tu únavu, ale s klukama z LES se opiju vždycky s gustem, to umí bejt pokaždý výjimečný. Dostal jsem se k nim před pěti lety, vlastní objev a velkej vnitřní zásah.Tehdy bylo čerstvý album The Collibro a bylo jasný, že tohle není ani náhodou kapela, která zastává standartní postrockové klišé a zvuk. LISERSTILLE jsou zaměřeni na hledání toho co přesahuje běžný kompoziční měřítka pro současnou rockovou muziku. Byl jsem z nahrávek hotovej, tak jsem jim v nějakým pohnutí napsal, že se mi to, co dělají, moc líbí a stál bych o to je sem dovézt. Domluveni jsme byli během pár dní, protože oni zrovna chystali turné a za tři měsíce už tu hráli. Na první setkání se těžko zapomíná. Kapela, kde co týpek, to úplně jiná osobnost, včetně vohozu. A frontman Martin Byrialsen to svojí aurou korunuje. Prudce inteligentní šílenec, kterej ti vnese i do naprosto běžnýho kontaktu mysticky kabaretní atmosféru, severskej smysl pro humor - no byl jsem z nich pěkně vyjevenej. Stali se z nás kamarádi až do té míry, že to tu bez nadsázky považujou za svůj domov. Kytarista Tue Rasmussen dorazil do Prahy v rámci studia na několikaměsíční stáž a dost jsme si to užili. Prve jsem si říkal, že bych si s ním moc rád zahrál, ale že to bude s Debbi Love, nebyl původní plan, to jsme upekli až jednou večer u Sladkovskýho, kde jsme se tehdá snažili s Mášou akusticky přeřvat hlučící hospodu. Pak jsme dva měsíce jamovali a že z toho nakonec vzniklo EP Røvballe Total Universal byl jen důsledek toho, že když mě napadne něco dobrýho, rád to dotáhnu do konce, což se v tomhle případě vzhledem k okolnostem povedlo jako zázrakem. Letos chlapci vydávají novou desku, u který si mohli dovolit postprodukci v Americe u Randalla Dunna. Vyjde to koncem dubna a měsíc nato bude turné, kde se podařilo dohodnout hned několik koncertů u nás a z toho mám fakt nemalou radost (28.5. Praha, 29.5. Plzeň, 30.5. Třebíč, pozn. ed.).
Máš hudební sen, nebo ti hraní ve dvou s Mášou stačí?
Hudebních snů mám víc, třeba vidět ještě naživo kapelu Magma. S Debbi Love to je sen, kterej si žiju, aniž bych si ho takhle vymyslel a směřoval k němu záměrně. Nikdy jsem moc nepřemejšlel o stylu, jakej bych chtěl hrát, nebo o nástrojovým složení. Chtěl jsem mít kapelu, která je originální, doopravdy funguje, je koncertně aktivní a pokud možno cestuje. Pro mě je to naprosto plnohodnotný i ve dvou, protože to po všech stránkách funguje. Zvenku to možná jako plnohodnotná kapela nemusí vypadat, ale to jsou předsudky. Někteří lidé si rádi představují vlastní model toho, jak by měli ostatní tvořit. Dřív byly kapely ve dvou lidech v zásadě ojedinělý, chyběl druhej kytarista, klávesák, nebo co si tam kdokoliv představí. To, že se v poslední době objevilo tolik dvoučlenných kapel, je logickej důsledek doby. Takhle to funguje velmi dobře, řešíš míň problémů a je mnohem snazší to utáhnout logisticky, časově, finančně. Zažil jsem kapelu v šesti, pěti, čtyřech i třech lidech a neustále se řešilo, že někdo má moc práce, někdo jinej osobní problémy, jinej nemá čas nebo nemůže/nechce odevzdat to, co ostatní, nemluvě o stránce tvůrčí. Samozřejmě že bez problémů to není, ale v životě jsem s nikým neudělal tolik práce a neodehrál tolik koncertů a dalších věcí, jako s Mášou a ponorkyjsem zažil taky mnohem horší. Pro mě je to nejplnohodnotnější kapela, kterou jsem kdy měl, a to i proto, že je hudebně a žánrově neomezená. Mám se v tom ještě co učit, což je skvělá motivace. Pokud budeme pracovat dál, nemám vůbec žádnej strach, protože to může být jen lepší. Na novou stálou kapelu si teď moc nemyslim. A kdyby, muselo by to být něco, co opravdu stojí za to. Dělám různý jednorázovky, jamy nebo dočasný věci, scénickou hudbu a rozhodně se nenudim. Udělat novej projekt, kterej za něco stojí, je dost práce a je podstatný, aby krom jinejch faktorů fungovala i mezilidská chemie. Do kompromisů už jsem nainvestoval moc, zažil jsem práci pro čtyři kapely, všude jsem musel něco odevzdat a jako celek se to sotva potácelo. Když jsem to pak zrekvíroval, dost se mi ulevilo. Takže se v tomhle ohledu nikam moc nehrnu a taky mi nikdo žádnou spolupráci nenabízí.
Šílené kostýmy na vystoupení Debbi Love vymýšlí Máša, je to tak? V kombinaci s jejím neotřelým smyslem pro humor mě napadá: Stává se, že vám chce někdo z publika rozbít hubu?
Ano, Máša je titulovaná scénografka a také žena, která má od přírody dobrej nos na to, vlézt do sekáče a najít tam exkluzivní kusy. Pak to doma přešívá a doplňuje, celej vizuál je víceméně její práce, já se zase starám o věci, který nejsou vidět. Občas se stane, že někdo něco pokřikuje, ale spíš pozitivně, k nějakým invektivům nebo inzultacím snad není žádnej důvod, protože my se při vystoupeních navážíme především sami do sebe.
Videa:
Tady je něco málo z hudby, kterou mám rád. Začneme kabaretem - A Sxip Shirey je jeden z nejlepších. Kdo byl na koncertě Gentlemen and Assassins před pár lety, ví, jak strašně dobrý to bylo. Dlužno dodat, že těch lidí moc nebylo, protože tohle je u nás asi zkrátka moc okrajový. Mělo bejt narváno a nebylo...
Se Sxipen hrál taky Elyas Khan - tenhle angloindickej čert stojí za zmínku.
Smutnej Klaun - taková blbina, ale jestli se cejtíte nešťastní, nevěřim, že po tomhle vám nebude aspoň o kapičku líp!
Novej kus z alba, který vyjde 24.dubna - Cejtím rozpaky, protože jsem se nechal pěkně našponovat očekáváním a teď to budu muset ještě párkrát poslechnout. Nepochybuju ale o tom, že deska Empirical Ghost bude bomba. To jsou celí LISERSTILLE, staří manipulátoři.
tUnE yArDs - zásadní pro Debbily, v MeetFactory v listopadu to bylo ještě lepší, než jsme čekali a čekali jsme fakt hodně! V tuzemsku nedoceněná záležitost, skoro se o tom nepsalo a návštěva by byla ostudná, kdyby nedorazila armáda cizineckých legií. Místním se asi nechtělo, protože tam byl Rejžek...
Fred Frith - mistrovskej a nadčasovej kus Gravity (1980) předepsal mnohé.
Terry Riley - tohle album je pro mne důležitý a zásadní. Akorát chce specifickou příležitost...třeba po probdělý noci je to úplně nejlepší.
Daevid Allen - král psychedelie. Jednou dávno jsem narazil v Plzni na LP Gong - Angels Egg, nákup naslepo a úplně jsem tomu propadl. Pak přijel někdy kolem 2002-3 do Prahy do Švanďáku s touhle kapelou a bylo to neskutečný. Jeden z nejsilnějších zážitků v životě, fakt. Teď v listopadu měl přijet s Gongem, o to jsem nechtěl přijít, jenže turné bylo zrušeno kvůli boji s rakovinou, kterej podle posledních zpráv už Daevid vzdal a hrdě vyhlíží svůj konec. Je to krásnej a veselej člověk!
Allen žil dlouhou dobu ve Francii, kterou osobně považuju v současnosti za tu nejlepší líheň muziky, alespoň co se týče rockový avantgardy. Je tu spousta kapel, který se pořád snaží o rámcovou originalitu a nehrajou podle zavedených šablon. Tady jsou Papier Tigre a Marvin, jedni z těch, kteří mě dostali. Když jsem na ně vyrazil, aniž bych vůbec tušil, co mě čeká. Společně působí v La Colonie de Vacances, což je megalomanskej projekt, na kterej narazíte v postraní youtube liště. Je pěkný sledovat, kolik lidí na tyhle kapely ve Francii chodí, což je asi i důvod, proč po tristních zkušenostech sem už na turné nejezdí...
Ještě Francie a ještě legenda - snad poslední stará kapela, kterou bych chtěl ještě vidět naživo. Pořád jsou v plný síle. Vanderův groove je fenomenální, a jestli nestačí, dejte si celou šestadvacetiminutovu verzi nebo čekněte novou desku Slag Tanz, to je Hell!
Tohle nemá cenu komentovat. Rozverní chlapci!
Všichni si pamatujou hit po něm pojmenovanej. A tady Artis the Spoonman se švédskejma navždy dětma Mats & Morgan Band.
Zde pohled do světa Mistra, jak mu oddaní říkají a jinak ho nenazvou. Zappu by měl z mnoha důvodů každej studovat povinně. Je to náročný, ale je to sranda. Tohle video je záležitost na celej jeden večer, a není to jen o muzice. Hlavně kvůli vizuální stránce doporučuju sehnat v lepší kvalitě.
a nebo něco kratšího s více černošskou kapelou...
Marc Ribot a jeho keramickej pes nebo snad spíš rovnou čokl. Tohle taky stálo za to. Že nemáte rádi kytarový solování? No já někdy jo. Hodně super muzikant je i Shazad Ismaily - to je ten pán s divnou hlavou, co hraje i v dalším.
Sam Amidon – nevim, co k tomuhle říct, prostě skvělej, i když krátkej koncert.
Califone vycházejí z country a atmosféry nekonečný americký pustiny. Dělají si to po svým a jejich alba tak skrejvají mnohý překvapení. Boží kapela. Zrovna jsme někde hráli, když tu v Praze byli, a smutku z neúčasti sem se přiznám nevyhnul. Ale vlastně to bylo dobře, protože stejnej večer tu byla i Juana Molina a asi bych se nedokázal rozhodnout, koho upřednostnit, tak byl vlastní koncert nakonec nejlepší volba.
Sufjan Stevens - na mě to má vliv vejkej, on je kult. Odzbrojující a prostě to miluju, i když jsem rád, že nová deska je jiná než magalomanská. Tahle verze Too Much z alba Age of Adz boduje – bomba. Jsem zvědav, jestli sem někdy dorazí.
Hundred Waters tady nejsou asi zrovna známou kapelou, přesto jejich debut považuju za nejlepší, kterej jsem slyšel za hodně dlouhou dobu, a určitě jde o jednu z nejzajímavějších nahrávek poslední dekády jak kompozičně, tak zvukově. Vždycky se u toho rozteču. Loňské druhé album už tak dobré není...
Z filmu Touch the Sound: Evelyn Glennie je paní bubenice a kdo neví, hraje skvěle, i když je hluchá.
Gentle Giant - tenhle klenot jsem si proháněl ušima celou pozdní pubertu, no a do jistý míry jsem z toho nikdy nevyrostl. Skvělej koncert, ovšem pouze pro znalce.
Van der Graaf Generator - tohle je pro změnu vážný epický retro, který si nejvíc vychutnám puštěný z LP přes masivní lampovej zesilovač, kterej vlastní jeden muj kámoš v horách na západě. Katarzní, pokud tomu přijdete na chuť.
Focus - nemůžu to sem na odlehčení nedat, obzvlášť tahle verze stojí za to. Ta doba musela bejt skvělá.
Další výtečnej dokument toho, jak nadčasovej byl přelom šedesátých a sedmdesátých. Hrozně mě baví takovýhle rytmický, zdánlivě nesmyslný textury. Zawinul naživo v Lucerna Music Baru chvilku předtim než umřel, to bylo taky něco...
Něco českýho? Dobře, pak jedině Jindra Holubec! Dělali jsme mu koncert spolu a byl to průser, což si nikdo z nás nezasloužil. No ale však ono to přijde... ča ča ča!
