at the drive-in: Martin “Poďous” Podaný (Sakraphon, Otra Vez)

Poďous je „obyčejnej pičus z malýho města“, který se snaží pořádáním koncertů spoluvytvářet lokální scénu v místě, kde nikdy žádná scéna nebyla a nikdy nebude – v Lysé nad Labem a okolí. Tento stav mimo jiné podporuje hraním v místní kapele Otra Vez. Má rád přírodu, zvířata, stromy, volnou krajinu, slunce, léto, moře, řeky, hory, svoji rodinu, muziku, knihy, červený víno, zelený čaj, vaření, Španělsko, ganju a lidi, kterých si může vážit, jako třeba ty kolem Silver Rocket. Nemá rád myslivce, svého starostu, nácky (i ty policejní), kafe, cigára, tvrdej chlast, jointy s tabákem, křiváky, lháře, zabijačky, český léto na mikinu a když hraje muzika moc potichu.

Co máš rád na silver rockeťácké sektě?
Na Silveru mám rád ten pevnej celek, sílu lidí táhnoucích za jeden provaz. Když jeden z nich nemůže, ostatní ho zastoupí, nahradí. Líbí se mi jejich společně tepající srdce, nadšení z každýho novýho koncertu, desky, kapely. Silver-bossové jsou už všichni veteráni, mají odehráno strašně moc koncertů, ve "scéně" zažili snad všechno, co jde i nejde, dělali koncerty na všech možnejch i nemožnejch místech, mohli by se z toho všeho podělat, mít nosy nahoru, ale oni jsou pořád nohama na zemi. Váží si, když jejich kapely někdo pozve na konzík i do sebevětší díry, přijedou za punkový peníze atd. Za to mají můj bezmeznej obdiv, respekt, všechny palce nahoru. Je to hrozně moc inspirativní. A lidi, pro který to dělaj, je vždy podpořej, nenechaj ve štychu a přijedou kamkoliv.

Nemáš rád lidi, který jen kecaj o tom, co by se dalo, ale sami nic neudělaj a ani se nepřijdou podívat, když to někdo udělá za ně. Dotuješ tedy všechny koncerty ze svého, nebo se občas i zaplatí?
Já už se prakticky s jinýma lidma než s těma, co chodí na konzíky, moc nevídám. Bez lidí to nejde, pár se jich v Lysý najde a přijdou, ale občas jsou v menšině oproti lidem, kteří dorazí z okolních měst. Koncerty dělám na maloměstě, takže do žádných větších akcí se nepouštím, pokud přijde třicet lidí, je to v pohodě. Naštěstí jsem v tom nikdy nenechal trenky a nemusel doplácet, to by pro mě znamenalo, že to nemůžu dál dělat, přeci jen peníze pro rodinu jsou na prvním místě. Od toho se taky odvíjí kapely, který dělám. Většinou jde o punkově smýšlející spolky, který zahrajou za cesťák, jídlo a spaní. Na Chinaski a Kryštofa jsem si zatím netroufnul. V poslední době mám parťáka Martina, který mi s koncertama pomáhá, a bratry zvukaře, s kterýma se vždycky nějak dohodnu na penězích podle toho, jak se akce podaří. A v neposlední řadě taky kluky z Patra, který mě podporujou a nabízej finanční pomoc, pokud by byl úplnej propadák.

Do kapely Otra Vez si bereš muzikanty a muzikantky z různých měst, jak to funguje?
Naštěstí se naše sestava před pár lety ustálila a nejdál do zkušebny to má basistka Tereza, která se odstěhovala do Sázavy asi padesát kilometrů od Lysé. Sjíždíme se ze třech různých měst, někdy i třema autama. Zkoušky už nejsou o kalení či paření jako v minulosti, prostě to odehrát, popít čajík a domů. Další lehkou komplikací je, že Tereza v listopadu porodila syna Tondu, takže naše koncertní aktivity jsou lehce omezený. Chvíli s náma hrál její muž Vojta, ale od ledna je už zase ve hře ona. Prostě se na mateřský cítila nevytížená a tak honem zpátky do kapely. Je do hraní fakt zapálená a podřídí tomu i rodinný život. Dostali jsme nabídku hrát na Koupáku v Chodově u Karlových Varů a ona zpískala s rodinou lázeňský víkend ve Varech a večer odehraje koncert v Chodově! Jako ve všem je to o lidech. V mým věku jsem už dávno pochopil, že nemá cenu někoho tahat za ruku nebo ho přemlouvat a motivovat. V kapele jsme všichni sami za sebe. Děláme to, protože nás to baví, a snažíme se skloubit hraní s rodinným životem tak, aby nestrádala ani rodina, ani kapela.

Jako táta od dvou dětí jsi utekl z maloměsta na minivesnici. Žije se ti líp blíže k lesu?
Má to svý mouchy, například dojíždění. Musíme mít dvě auta, abysme zvládli všechno skloubit (školu, školku, kroužky, nakupování atd.), ale o víkendu máme úplnej klid. Kousek je les, rybníky, ohrady s koňma, příroda, prostě všechno, za čím musíš z Prahy o víkendu vyjet. Je pravda, že u nás dávají lišky dobrou noc, a tak je spousta věcí u těžších než ve městech, ale asi bych neměnil. S dětma a zvířatama jsme na vesnici svobodnější, máme svůj dům/hrad, nikdo nám nekouká do oken, nikdo na mě nebuší, že si pouštím hlasitěji muziku, což je třeba v paneláku problém.

Co letos chystáš s Otra Vez a jaké koncerty budeš dělat v nejbližší době?
Náš hlavní úkol je, aby kapela pořád fungovala i s pěti dětma. Momentálně doděláváme fyzický CD k našemu novému EP, chtěli bysme odehrát alespoň pár koncertů jinde než v našem okolí a dostali jsme nabídku na splitko, což doufám zrealizujeme. Promotérskou činnosti jsem po Novým roce utlumil. Přepálil jsem loňský podzim a dělal v Lysý každý měsíc konzík, což vygradovalo v prosinci, kdy byli lidi nějak moc vytížený či unavený a bohužel to s návštěvností odnesli Calvera a Atlantic Cable, čímž se klukům ještě jednou omlouvám. Chci se víc věnovat Otra Vez a makat na tom, abychom dostáli všem svým přáním a touhám. Ale pokud by přišla zajímavá nabídka, nebudu váhat. Mám pocit, že spoustě lidem to nějakým způsobem dlužím. Je trochu problém i s prostorem. Na Patře lze dělat pouze určitý typ akcí a na Podkově (což je klasická hospoda) je to trochu složitější a cokoli tam udělat znamená lítat alespoň dva dny autem a navozit úplně všechno a bát se, aby to měšťáci neutnuli. Mým největším promotérským přáním je udělat v červnu Sakraphonský festival, tak snad to vyjde a nebudu za kecálka. Co víc si přát, než být v přírodě s partou super lidí, dobrým pivkem a muzikou?

Na jaké hudbě jsi vyrostl a co tě přimělo začít hrát a psát texty?
Když budu počítat muziku, kterou jsem si už sám vědomě pouštěl, tak to byl klasickej předrevoluční českej punk jako třeba Kritická Situace, F.P.B., Do řady!, H.N.F., Davová psychóza, ale taky Karel Kryl, kterýho poslouchal můj táta. Asi v šestnácti nastoupila Nirvana. Ta mě vzala dost a celá Seattle vlna s Alice in Chains, Soundgarden a Pearl Jam taky. Pak přišli Rage Against the Machine a po nich pořádnej hardcore. Touhu po hraní na kytaru ve mně vyvolala právě Nirvana po shlédnutí klipu Smells Like Teen Spirit. Cítil jsem tu jednoduchost a nekomplikovanost a říkal jsem si, hergot, to je vono, to můžu zkusit taky. Měl jsem štěstí, že jsem potkal lysskýho punkovýho guru Kořena, kterej mě vzal k sobě domů a tam zapojil svojí legendární kytaru Jolana-Galaxis, a když jsem viděl, jaký to dělá super zvuky, i když na to neumíš hrát, tak jsem tomu propadl. V tu chvíli šly všechny možný sporty, který jsem do tý doby zkoušel, stranou a já prozřel. Kořen mi půjčil svoje starý kombo a starou kytaru, ukázal mi pár akordů a já si to zkoušel u nás v garáži. Od první chvíle, kdy se mi podařilo dát do kupy tři akordy, který k sobě tak nějak šly a já měl pocit potenciálního hitu, jsem k tomu začal přidávat i slova, protože beze slov to pro mě nebyla píseň. Někdy byla slova dřív než hudba, v pubertě se revoltuje hlavně slovy a ne činy.

Co bys vzkázal lidem, který tvrdí, že u nás nehrajou a nevydávaj desky zajímavé kapely?
Není to pravda. U nás jsou mraky superskvělých kapel, který tě dokážou posadit na zadek, a že znějí jako něco, co už tu bylo? To je přece úplně normální a nevadí mi to. Důležitý je, že tvoří upřímně a srdcem. To je měřítko, podle kterýho rozlišuju kapely na dobrý a špatný. Pro mně není důležitý, jak kdo umí hrát nebo jak se předvádí na pódiu, ale že jim to věřím a za svou hudbou si stojí.

Nejlepší španělské jídlo a pití, které jsi ochutnal?
Já byl ve Španělsku na zevláka bez peněz, takže jsem restaurace vynechával. Spal a jedl jsem po plážích a squatech, někdy bylo svátkem už jen to, že jsme nějaký jídlo sehnali. Ale jinak samozřejmě paella, víno Rioja a pořádně letně ledová Sangría. Jednou nás na pláži hostil starej německej hipík, kterej uvařil výbornou masalu, a jak něco kuchtil v pánvi na ohni, tak po proudu říčky, která se vlévala do moře, připlavaly tři pizzy, normální polotovary zabalený v krabicích, zalitý v igelitu, po vylovení úplně suchý. To rozhodilo i jeho. Super bylo jíst rovnou ze stromu mandarinky, pomeranče, mandle, fíky, granátový jablka a květy z opuncie.

Legendární kapela v legendárním klubu, co víc si přát.

Banán je pro mě prorok, co řekne platí.

Pohodový Galicijci, pro mě osobně velký překvapení loňskýho roku.

Super partička z Uruguaye. Z Prahy je vyštvali, tak jsem jim udělal narychlo konzík v Lysý. Příklad toho, jak jedno náhodné setkání může změnit život.

Výbornej punk rock z Madridu. Na tomhle videu se mi líbí ta atmosféra konziku na ulici, tolik pro Španělsko typická. To mi u nás chybí.

Verse - pro mě stěžejní SxE parta, kterou jsem poprvé slyšel ve starým Rekomandu v Karlovce, kde je pouštěl kdo jinej než Banán.