Petris je celkem čerstvým fotrem od rodiny původem z Vodňan. Má rád dobré filmy, což nemusí být jen art, ale klidně i akčňák na výplach mozku. Oblíbenými režiséry jsou třeba Burton, Tarantino, bratři Coeni nebo Kurosawa. Nemá rád pseudointelektuální věci, takže, až na výjimky, nikdy nepřišel na chuť Woodymu Allenovi. Do práce dojíždí, což využívá k četbě, ale přednost většinou dostává nenáročná fantasy, jako je Faist nebo Sapkowski. Kromě toho sbírá komiksy. Už v roce 1985 dostal svůj první počítač a do dneška si ve volné chvíli rád pustí dobrou hru. Dalším velkým koníčkem je vojenská technika, hlavně letadla z druhé světové války, takže lepí a sbírá modely. Co se politiky a dění ve světě týče, snaží se čerpat a filtrovat informace z různých zdrojů. Proto ho štve, že lidi slepě přejímají naservírovaná sdělení a z pohodlnosti si s úsměvem nechávají ubírat z vlastní svobody. Taky zpívá a píše texty pro kapelu Tosiro, dříve H.A.T.E!
Jak se kluk z Vodňan dostane k vojenské technice a muzice?
Jako dítě jsem jezdil do středních Čech na prázdniny ke strejdovi, kterej má dva o něco starší kluky, než jsem já. Dostali mě na starost a už jako devítiletej nebo desetiletej jsem se s nima vozil na fichtlech do letňáku, posedával tajně s limonádou před hospodou a po večerech usínal u Kinga Diamonda, Voivod nebo Gang Green. Z vlastní iniciativy jsem dokonce utrhl rukávy z džínový bundy a vycvočkoval si na záda obrácený kříž. Těsně po revoluci jsem nastoupil na gympl do Vimperku. Tam jsem se skamarádil s Lukášem (Doomentia Records) a Alešem (teď v Overloaded), kteří už tenkrát měli velký přehled a hodně času s nima trávil v prodejně CD. Což bylo v tý době úplně nový „nezničitelný“ médium, který nám v prodejně dovolili i poslouchat. Tak jsem objevil kapely jako Faith No More, Biohazard nebo moje oblíbené Tool. Velký rozšíření obzorů pro mě pak znamenal nástup internetu, hlavně diskuzní skupina Defboard. S některýma lidma odtamtud mě pojí přátelství dodnes.
Za můj zájem o vojenskou techniku může ten samý strejda. Měl doma ve vitríně nějaké modely letadel a já je vždycky očumoval. Tak jsem od něj dostal svůj první model a k přečtení knížku Velký cirkus. Jako kluk jsem samozřejmě viděl sám sebe v kabině Tempestu. Pak jsem začal číst pana Fajtla a hrozně obdivoval hrdinství válečných pilotů. Jelikož mamka dělá v knihovně, mám přístup k velkému množství encyklopedií a odborné literatuře, a tak jsem měl i skvělý zdroj k čerpání informací. Tenhle zájem mi zůstal do dneška, takže v ložnici máme po policích přes dvěstě tanků a letadel.
Tvoje kapela Tosiro nedávno vydala novou nahrávku.
Zní to jako klišé, ale za touhle deskou si fakt stojíme. Rok jsme nikde nehráli a ve zkušebně na ní makali. Je to první nahrávka od nás, která od začátku vznikala s nějakým konceptem, takže třeba některý texty na sebe mají návaznost. Nahrávali jsme po částech u Michala ve Woodlandu a kluci dost dlouho ladili výslednej zvuk. O vizuál se pak postarala profesionální grafička Petra Bol. K poslechu na Bandcampu je od dubna a s pomocí NAAB to vyšlo v červenci na kazetách, který jsou už skoro pryč. Finální verzí by měl být vinyl.
Jaký je hudební rozdíl mezi Tosiro a H.A.T.E! a proč jste se vlastně přejmenovali?
Na úplném začátku to byl The Hurvinek. Tak se jmenovalo první hudební těleso, který jsme s Tokim a Kádíkem založili, myslím, že někdy v roce 1995 nebo 96, a první koncert odehráli při otvíračce vodňanskýho rokáče Pohoda 4.10.1997. Což byla hodně divoká směska stylů. Dokonce to ještě jde poslechnout na Bandzone. Mezi tím jsme všichni tři chvíli působili u punkových Svině!. Přejmenování na H.A.T.E! přišlo s výměnou bubeníka, když jsme to začali brát trochu víc vážně. S muzikou jsme se ustálili někde na hardcore s příměsí nu-metalu a tam si nás i hodně lidí zaškatulkovalo. Postupně jsme začali zpomalovat a vnášet do muziky víc emocí, ale ta škatulka nám zůstala a zavřelo nám to dost dveří. Nehledě na to, že když člověk zestárne, už mu H.A.T.E! nepřijde tak cool jako teenagerovi. Tak jsme s odchodem Kádíka (to jsme ještě nevěděli, že pouze přechodným) udělali radikální řez a změnili si název. Hudební evoluce je postupná, není tam žádnej ostrej předěl a H.A.T.E! se s Tosirem volně prolínají.
S kým by sis rád zahrál (z minulých i současných kapel)?
Pokud budu brát naší žánrovou krabičku, určitě by potěšilo turné třeba s japonskými Envy. Samozřejmě jsou to pak ikony jako Neurosis, Isis, Today Is the Day, Cult of Luna, Made Out of Babies a vlastně cokoliv s Julií Christmas, Mono, Pelican, Russian Circles, Minsk, Reka… Ještě někdy bych chtěl zažít tu nespoutanou screamo vlnu, kterou rozpoutávali Amanda Woodward, Sons Of Saturn, Socrates, Raien, Daïtro, 1000 Trawels Of Jawaharlal a další. No a krásný by bylo, kdyby pro mě někdo zorganizoval Čardáš s lineupem Lvmen, Thema 11, Tosiro, Nuit, pro zpestření Dive, Synergy a staré Goodfoul a samozřejmě Kombucha.
Na které akce nejradši vzpomínáš?
Tak nejlepší byly asi ty, na které nevzpomínám, protože jsem měl okno. A těch bylo jeden čas docela dost. Nepřekvapivě bývala společným jmenovatelem zmiňovaná Kombucha. Třeba kterýkoliv z prvních Defestů, hlavně ten ostravský. Kde jinde se vám stane, že kytarista zarazí kytaru po koncertě do země s tím, že jde na pivo? Hodně rád taky vzpomínám na lhenický Čardáše, ty vždycky měly takovou rodinnou atmosféru. No a úžasnej byl koncert s Amandou Woodward v Hradci. Ještě někdy okolo desáté tahle francouzská kapela odmítala domácí slivovici, načež rezignovala a byla asi po hodině totálně na šrot. Basák chodil v nádražácký uniformě, kterou vzal bůhvíodkud a bubeník skákal z pětimetrových schodů po hlavě do jediné krabice od bot s tím, že kaskadéři to taky tak dělaj. Moc mu nevadilo, že jich tam maj podstatně víc. A veselou historku z hraní? Třeba tu, kde jsme vůbec nehráli. Jeden koncert v Plzni Pod lampu, tuším že na Bahrain, jsem trpěl utkvělou představou, že patřím do kapely. Takže jsem šel spát suverénně do místnosti nad schody určené pro muzikanty. Ráno jsem se dost styděl, potichu jsem se vykrad, ale nenašel jsem svoje boty, takže jsem běžel v zimě bos na vlak přes celou Plzeň.
Vlastníš nějaký vzácný komiks?
Vzácný v tom významu, že je to nějaký raritní vydání, to asi ne. K těm vzácnějším patří Saudkův Lips Tullian a Arnal nebo Talbotův Luther Arkwright. Spíš se snažím sbírku kompletovat, takže mám z českých vydání všechno od Franka Millera, série Usagi Yojimbo, Gantz, Gunsmith Cats, Calvin & Hobbes, Dilberta nebo všechno od Marjane Satrapi, protože když teď mám malýho prcka, můžu si kupovat i dětský knížky, aniž bych se v obchodu červenal.
Co zrovna posloucháš nebo co jsi objevil nového v muzice?
To je nečekaná a zákeřná otázka! Mám dost specifický zaměstnání, ve kterým můžu mít vlastně celou dobu na uších sluchátka. Takže každý den mi projde hlavou tak zhruba pět desek a k málokteré se pak vracím. Když nevím coby, vezmu Bandcamp nebo Spotify profil oblíbenýho labelu, pustím si nějakou kompilačku a pak už jen dál rozklikávám kapely. Nebo to zkouším geograficky. Některý druhy muziky mají tradičně silnou scénu v určitých zemích. Třeba screamo ve Francii, Itálii nebo Rusku, post-metal ve Švýcarsku nebo Polsku, crust ve Skandinávii nebo metalcore v Německu. Z nových nebo pro mě nových kapel mě zaujali třeba polští Blindead, Sumac, UXO, KEN Mode nebo Kehlvin. A jednou za čas dostanu chuť zalovit v devadesátkovým šuplíčku a pustit si třeba FNM, Pyogenesis, T0N nebo Cavea.
Pyogenesis – Twinaleblood
Tohle je absolutní srdcovka. Deska, která nikdy neomrzí. I'm Comming z Twinaleblood bych si klidně nechal zahrát na pohřbu.
Faith No More - Midlife Crisis
FNM a hlavně jejich frontman Mike Patton mě přivedli na přelomu osmdesátek a devadesátek k alternativní tvrdý muzice. Angel Dust navždy zůstane jednou z nejlepších mainstreamových desek.
Nick Cave & The Bad Seeds - Where the Wild Roses Grow
Cave je můj oblíbenej bard a spisovatel a Murder Ballads jeho mistrovský počin. Mám rád Grinderman, The Boys Next Door i The Birthday Party, ale tady na tý desce ze sebe dostal maximum.
Type O Negative - Black No. 1
Peter Steel byl, spolu s Glenem Danzigem, zpěvákem s jedním z nejcharizmatičtějších hlasů. Škoda jeho předčasnýho úmrtí, T0N mohli vydat ještě spousty dobrých desek.
Tool – Sober
Kapela, která mě přivedla na "temnější vlnu". Dokonalá muzika, zpěv i vizuál.
Neurosis - The Tide
Neurosis samozřejmě nesmí chybět. Vybral jsem ale od těchhle "mistrů bahna" spíš ploužáček, kterej svojí sílu ukáže až na konec.
At the Drive-In - One Armed Scissor
To nejlepší, co emo vlna přinesla, ještě než se jí zmocnili zástupy nagelovaných modelů.
Envy - Worn Heels And The Hands We Hold
K těmhle Japoncům nás Tosiro často přirovnávají a já to beru jako velkou poctu. Emoce i temnota.
Amanda Woodward - La décadence de la décadence
Francouzská screamo scéna byla vždycky výrazná a Amanda pro mě zůstane její královnou.
Mucky Pup - Hippies Hate Water
Pro odlehčení ještě něco, na čem jsem vyrůstal. Hardcore nemusí bejt jen o nasranosti, ale taky o nadhledu a srandě.
