Vašek Kokeš se narodil v Chrudimi, ale bydlí v Praze. Má rád kulturu a tak jí i studuje. Teoreticky a dřív i prakticky. Rád čte, poslouchá muziku, ztrácí se a ze všeho nejraději kouká do zdi. Jeho míry jsou 95-70-80, je vysoký zarostlý brunet s hnědýma očima a nevinným pohledem. Koncerty pořádá a často i spolupracuje, viz The Body, Mombu, ZU, Ufomammut, Psy-High festival a mnoho dalších. Graficky si umí vyhrát s plakátem, deskou i kazetou (např. Nod Nod a Kalle).
Před rokem jsi v rozhovoru pro Fullmoonzine hovořil na téma zajímavé lokace pro koncerty a spolupráce. Vyšlo ti vše podle plánu a na kterou z akcí nejradši vzpomínáš?
Neplánuju, takže to byly spíš nápady. Jedno z těch míst jsme teď s Heartnoize využili ke koncertu Kayo Dot, Botanis, ?Alos a Nod Nod - vilu na Štvanici. Jsem hrozně rád, že akcí mimo kluby přibývá, což je logický trend. Zajímavý lokace využívá obecně koncept pop-upů už léta, byla jen otázka času, kdy se to ve větší míře dostane k nám. Už pár let tu máme Cinema Royal, teďka k tomu přibyly designový obchody, móda... Problém je v tom, že tohle všechno bylo myšlený jako jedinečná věc, teď, když se to stává pomalu mainstreamem. Třeba Gambrinus se snaží vytvořit svůj pop-up klub Blink a tenhle konkrétní příklad mě tak nějak mrzí. Z oživování nebo upozorňování na místa, který mají potenciál, jen je potřeba je zaplnit, se stává běžný marketingový nástroj bez většího přesahu. Myslím, že je potřeba jít zase o něco dál. Ne proto, že bych měl velký nutkání vymezovat se vůči mainstremu (baví mě to sledovat) nebo vyklízel pozice, ale prostě chci víc. Chci hledat nové cesty, jak posouvat možnosti a chápání koncertů. Nejraději vzpomínám na ten úplně první koncert v podchodu.
V koncertně přeplněném měsíci dubnu jsi s Heartnoize Promotion pořádal předem vyprodaný koncert, jak se vám to povedlo?
To asi nikdo pořádně nevíme. Celý ten večer vznikl náhodou. Heartnoize měli booknutý Kayo Dot a Botanist, já ?Alos a Nod Nod a rozjednaný dvě místa. Naštěstí jsme se trochu znali a dohodli se na spojení. A jsem za to hrozně rád, s klukama to byla radost, všechno do sebe až podezřele dobře zapadlo. A taky musím říct, že jsme tomu šli naproti omezeným počtem lístků, protože vila na Štvanici je poměrně malá.
Abych to shrnul, povedlo se spojit zajímavý kapely (což je vždycky to nejdůležitější) a ne úplně okoukaný místo. Doteď mě zaráží, že to celý šlo udělat bez jediný koruny na promo (tisk, facebook, atd). Ještě nad tím musím přemýšlet, protože je kolem spousta dalších aspektů, který to mohly ovlivnit. Nebýt nadšených reakcí Aardvarku, Marastu, Full Moonu a dalších, mohlo to dopadnou jinak. Taky nám překvapivě pomohla omezená kapacita. Asi to celý působilo nedostupně, jen pro ty rychlejší, zainteresovanější fanoušky, kteří si to dokázali sami pohlídat.
Aspektů, proč to dopadlo jak dopadlo je prostě moc a jedním z nich bude notná dávka náhody a štěstí.
Proč děláš koncerty, když je jich v Praze i tak moc?
První koncert jsme udělali v době, kdy jsme neměli ani potuchy o tom, kdo a jak koncerty dělá. Nevěděli jsme vůbec nic. Udělali jsme ho proto, že jsme chtěli vidět v Praze Flies Are Spies from Hell. A tahle motivace, dost sobecká, nám zůstala doteďka. Děláme koncerty kapelám, který chceme vidět a asi by je nikdo jiný nepřivezl. Většinou se vyhýbáme mailům bookingovek kdo zrovna jede a píšeme kapelám sami. Je to trochu drzý přístup, ale zatím to vychází. A jsem rád, že se některý kapely, který jsme přivezli chytly i jinde a udělal je někdo jiný. A pak samozřejmě moje touha zkoušet a objevovat pořád něco nového, posouvat věci jiným směrem, dávat dohromady kombinace kapel, které by mohly stát za to a hezky rezonovat, ale nikdo jiný není takový šílenec, aby to udělal.
To vy znamená kdo?
My jsme ][ ("závorky"). Začínali jsme dva (Honza, kterej je na rozdíl ode mě i muzikantsky produktivní, teď hlavně v Adonis DNA, Olaf Olafsson and The Big Bad Trip a taky ve Voluptas) a já, postupem času se to měnilo a stále mění. Vždycky bylo kolem ][ víc lidí. Michal, Štěpán, Aneta…
Snažim se všechno se všema probírat, ptám se na nehotový plakáty atd. I proto používám množný číslo, vždycky je to skupinová činnost.
Máš veselé historky z organizování, např. požadavky kapel, divoké afterparty atd.?
Nejveselejší historku mám asi z loňskýho Psy-High. Požadavky kapel jsou většinou velmi přiměřený a snažíme se dávat víc, než chtějí. Vtipný momenty v tomhle nastávají jen tehdy, kdy kapela poprvý vidí rider, co za ně posílá bookingovka, která tam napsala totální nesmysly. A divoký afterparty? Snad jen, že jsou i kapely, kterým není třeba hledat ubytování, protože se ubytují u dámské části publika. To jsou pak spíš divoký rána posbírat lidi po městě a poslat je na další koncert.
Budeš se letos znovu podílet na organizaci Psy-High festivalu?
Ne, nesedli jsme si.
Několikrát ses účastnil soutěže o nejlepší hudební design v rámci Megaton Fashion Show, neuvažoval jsi o samostatné výstavě svých prací?
Mám ke svojí práci hrozný výhrady a když už něco pošlu ven, je to většinou v momentě, kdy už je potřeba, aby to venku bylo a ne v momentu, kdy si tím jsem stoprocentně jistý. Protože to nejsem nikdy.
O samostatný výstavě jsem proto nikdy neuvažoval. Pokud mi to někdo nabídne, proč ne, ale sám v tomhle ohledu žádnou iniciativu nevyvíjím a vyvíjet nebudu. V minulosti jsem se účastnil nějakých skupinových výstav, ale vždy kolem mě byli lidi, který podle mě dělají lepší a zajímavější věci než já sám, tak je pro mě jednodušší a asi i důležitější dávat prostor jim.
Máš úchylku na paneláky, jak vypadá tvůj vysněný dům?
Já nejsem typ člověka, co by chtěl žít v domě. Mám rád byty. A taky mám rád Prahu, bohužel tady ale nevzniká a nevzniklo moc zajímavých bytových domů, nemáme tu moc ikon. Takže kdybych chtěl žít ve snu, musel bych se přestěhovat. Dost možná do Robin Hood Gardens nebo Trellick Tower do Londýna nebo Unité d'Habitation (link) v Berlíně. V Čechách pak asi do koldomu v Litvínově.
A když už bych musel snít o samostatným baráku, tak hausbot, nábřeží jsou v Praze žalostně nevyužitý. Taky tu máme pár starých přístavů (ten libeňský je neuvěřitelně brutálně przněnej). Líbí se mi tenhle styl bydlení jak je praktikovaný třeba v Hamburku nebo v Londýně.
Videa vezmu chronologicky. Hodně mých oblíbených věcí nemá klip, nebo nejsou k dohledání na internetu, takže jsem musel výběr trochu přizpůsobit. Absolutně tu chybí noise a ambient, Captain Beefheart, americký kamioňácký rock a mainstreamový hip hop.
John Cage – 4'33“ Nejzásadnější věc, co mě v hudbě a v tom, co dělám, ovlivnila. Nejlepší každodenní soundtrack. Provedení Davida Tudora (škoda těch slov na začátku).
The Beatles – I'm The Walrus Kdo nevyrůstal za zvuků Beatles? Magical Mystery Tour mám z jejich alb nejraději, až tak, že jsem si musel pořídit first press.
Black Sabbath – War Pigs A kdo pak nepřešel na Sabaty? A po nich přišly hodiny a hodiny doomu…
Včelí medvíci – Chvátám Tohle má v sobě podstatu života, vesmíru a tak vůbec všeho.
Run DMC, Jason Nevis – It's Like That It's like that and that's the way it is. Absolutní pravda.
My Dying Bride – The Whore, the Cook, and the Mother K My Dying Bride jsem se dostal přes Trinity (první tři dema), hodně dlouho mě to drželo, ale tohle album je pro mě nejvíc, protože je totálně šílený a totálně mimo cokoliv, co v tý době vznikalo. A navíc vyšlo na pastelově růžovym vinylu.
Jogger – Nephicide I tohle ukázal Pavel Jestřáb. Je paradoxní, že v roce, kdy jsme začínali s ][, mě vlastně většina kytarový muziky přestala bavit.
Starkey – Robot Hands Naprosto geniální video po vizuální stránce, už jen proto si tu zaslouží být. Taky tip od Pavla.
Justin Timberlake – Mirrors Tohle je pro mě důkaz kvalitního mainstreamovýho popu, skvělá produkce od Timbalanda, odkazy na předchozí songy (Cry Me a River ad.). Guilty pleasure? Vůbec ne.
Flying Lotus – Coronus, The Terminator You Are Dead je pro mě loňskym albem roku, bez konkurence. Bez něj by nebyl letošní Kendrick Lamar a další. Hrozně mě baví hudebně i koncepčně. Never Catch Me!
