Texty z nové desky nezdolných staromilských poetů Master's Hammer „Vracejte konve na místo“ už jsem slyšel citovat a halekat při nejedné příležitosti. Budiž to příznačné pro sílu a jedinečnost kapely, která se nad slovem „očekávání“ ušklíbá a na spojení „naplňovat očekávání“ kálí. Na české tvrdé scéně – a už vůbec ne mezi kapelami, které začaly působit před pár desítkami let – není větších svobodomyslníků, kteří navíc dokážou chytat staromilce a zároveň vábit ty alternativněji orientované. Tady není řeč o žánrech a tužení kultu, ale svobodě tvorby. Palbě otázek čelil František Štorm.

V rozhovorech často zlehčujete to, co jste vytvořil. Nová deska je jednou „duchamorná kloaka“, jindy by „žádná škoda nebylo, kdybych nic nenatočil“. Kam se ztratila potěcha z vlastní tvorby?
„Lehce tvořit,“ tak by se dala pěkně překroutit první věta vaší otázky. Lehce vytvořil, lehce zavrhl. Dokázat si odmyslet vlastní tvorbu a nahradit ji zážitky, vypadnout pryč. V uších mi zní geniální věta Pavla Zajíčka: „...dokázat se kdykoli na cokoli vysrat.“ Zatím nejlépe vyjádřená svoboda. Potěcha z tvorby funguje samozřejmě taky, už jenom kvůli tomu, že já vlastně nic jinýho neumím, než tu tvorbu. Živím se v podstatě vymejšlením zbytečností (nikdo nepotřebuje k životu metal ani fonty), ale je to vzrušující.

Z všemožných vyjádření je docela zřejmé, že o kult okolo Master's Hammer nestojíte. Chápete však jeho příčiny?
Na rozdíl od narcisa Necrococka je mi popularita lhostejná, nemám nic, co by vzdáleně připomínalo ego. Ale poněvadž nežiju na Marsu, umím posoudit, co se asi lidem na nás líbí, ale i nelíbí, že posluchači oceňují především naše labilní chování, do kterého si projektují sami sebe, tak vzniká jakási empatie držící při životě iracionální náklonnost. Já mám takový vztah k Vincentu Venerovi, kupříkladu, ač se s ním osobně neznám.

Štve vás ono uctívání MH mimo jiné proto, že je vzývána stará kapela, místo aby se lidi zajímali o nové?
Mně je to jedno, vzhledem k tomu, že vlastní hudbu neposlouchám, nejsem fixován k žádnému období MH. Já myslím, že je správný a spravedlivý posuzovat kapelu ve všech fázích vývoje, pak se třeba ukáže, že některej hudebník nebyl za mlada takovej idiot jako dneska. Teď se vracím k našim nejstarším demům, poněvadž je budeme vydávat na 3CD luxusním digipaku, a musím uznat, že v nich taky něco je. Hlavně Franta Fečo, to nebyl bubeník, to bylo zvíře. Ten nás poprvý nakopnul.

V tomto duchu mě napadá – co je pro vás satisfakcí, pokud jde o odezvu na vaši tvorbu?
Když věnuju novej vinyl někomu, jehož úsudku si vážím a dotyčný(á) mě s tím nevyhodí.

Master's Hammer jsou jednou z mála a mnohdy jedinou českou kapelou, kterou zmiňují zahraniční encyklopedie i studie o tvrdé hudbě. A vzývají vás taky jak hudebníci z ortodoxnějších žánrových scén, tak alternativní muzikanti jako Stephen O'Malley. Těší vás tak či onak, že jsou vaše devadesátá léta takto vnímána?
No když se to někomu líbí, tak se nedá nic dělat, každej má svůj vkus. Těší mě, že to ale zůstává pod čarou ponoru, v rámci undergroundu, a že ten kult nepřesáhne své meze, doufám, že se to nebude nikterak rozrůstat. Já bych ty 90. léta ještě rozpůlil, protože to byl přechod od demáčů k cédéčkám, od posílání kazet a xeroxovanejch fanzinů k internetu, nástup počítačů, v roce 1995 bylo u MH všechno najednou jinak. I hudebně, koneckonců.

Zmínkou devadesátých let bych nerad naznačil, že v zahraničí se už dnes o kapelu nezajímají. A táži se, jak se posluchači v cizině popasovávají s českými texty?
To jsem se taky tázal nějakého kolegy ze Švédska a on mi odpověděl, že jim je úplně jedno o čem zpíváme, že to jsou takový zajímavý zvuky, to chroptění. Pro mě to znamená, že se můžeme v textech víc osvobodit od toho, co by od nás očekávali. Ale po těch letech oni už vědí, že od nás nic určitějšího očekávat nelze, takže se s tím oboustranně moc nemažeme, ani my, ani ti zahraniční posluchači.

Když si sečtete reakce na vaší novou desku, jak moc si myslíte, že se "posluchačům daří držet s Master's Hammer krok"?
Mám dojem, že „Konve“ byly přijaty trochu příznivěji než „Mantras“, tak snad nejni nejhůř. Nám se daří držet krok tím, že máme živý bubny a celkově je tedy ten vztah s posluchači takový živější.

V textech se to aktuálně hemží všemožnými ismy. Okultismus, modernismus, konceptualismus... Je nějaký, který je vám obzvlášť blízký anebo jsou ismy jen jednou více či méně omezující bariérou lidského konání a kreativity?
Já nevím, jestli se to smí tady psát, stačí si domyslet všechny krajnosti -ismů, je to taková mentální junta, třídění pojmů karabáčem, obrazně řečeno. V textech je to efektní, text je vždy jakousi zkratkou, musí se nechat plynule zpívat, pak je i přijemně rytmicky vnímán, ale v životě nic takovýho neexistuje, to je třeba mít na paměti.

Nejen dle „za dvě minuty vytvořeného“ loga Umbrtky či příznivé glosy k jejich desce „Spočinutí“ lze jasně vnímat vaši náklonnost k téhle kapele. Z čeho vzešla? Je pro vás zajímavější „umění nedokonalé“ (ve smyslu rozhárané, ale nepřetvařující se), než vyšperkovaná a příliš promyšlená tvorba?
To logo je k aktuální umbrtčí desce „KKW“, nakreslil jsem ho v Domaníně pod dohledem pana Morbivoda za necelé dvě minuty a pak jsme šli na pivo za dobrou práci. Umbrtka má řadu literárních přesahů a Kudrna je znamenitý malíř. Hudebně, jak už jsem psal jinde, se hráči šťastně vyhýbají bezduché virtuositě, která je plevelem hudby. Soustřeďují se na obsah, to je mi na nich nejsympatičtější, a zdá se, že vévodí žánru, který sami definovali, už s ohledem na jejich sopečnou produkci.

Když předchozí dotaz ještě zobecním – co může být znamením dobrého umění? Autenticita?
Já jsem na takový otázky málo vzdělanej, největší umění je vysrat se v kulatý místnosti do rohu, nehledě k tomu, že dost podobný věci se dnes v galeriích ve velkých městech v podstatě dějí. Osobně obdivuji dobré řemeslo, nejen obdivuji, podporuji a kupuji od truhlářů, hrnčířů a farmářů poctivé dílo. Umění je pro mě celej život, umět si to užít a nic extra nehledat. Nejlepším kamarádům odmítám chodit na vernisáže, kde bych se nic novýho nedozvěděl, akorát bych viděl pár snobů, jak chlemstají chlebíčky.

Od vzletných témat zpět na zem. Jak vznikalo album „Vracejte konve na místo“, pokud jde čistě o praktickou stránku – tedy shromažďování nápadů, skládání, nahrávání?
Dělal jsem na tom s přestávkami asi rok, kdybych to smolil déle, už by to nemělo jiskru. Skládám doma ve studiu na počítači, pak to posílám Necrocockovi a Kapákovi k posouzení, oni dodají svoje party ve .wav souborech, to se osvědčilo, tak to dělá řada kapel. Přál bych si mít víc času a soustředění, když to člověk dělá při práci po večerech, tak je to na výsledku znát – ale kdo ví – třeba je to i výhoda, nálepka „vývodu bokem“ by mi nevadila.

Jakkoliv mě album „Mantras“ nesmírně potěšilo, roztrpčila mě jeho vinylová edice, nejen ochuzená o některé skladby, ale taky zvukově jakoby nepřizpůsobená formátu. To „Konve“ sice taky postrádají některé Necrocockovy mezihry, ale zvukově už to je radost poslouchat. Stala se s „Mantras“ chyba někde jinde než na mém přehrávači?
Asi jsme byli na „Konvích“ pečlivější při masteringu a lisování... Blackosh mě hodně naučil, on má úžasný zkušenosti ve studiový práci a na jeho radu se můžu spolehnout.

V diskuzi o metalu, které jste se spolu s novinářem a scenáristou Ondřejem Štindlem či překladatelem a hudebním novinářem Josefem Rauvolfem zúčastnil pro Lidové noviny, jste se druhdy postavil do defenzivní pozice ve vztahu k metalu. Zároveň je zřejmé, že k dogmatickým zastáncům středoproudé podoby žánru nepatříte. Co vás na metalu jako hudbě i sociálním fenoménu nejvíce štve?
O žádné defenzívě nevím, jen si pamatuju, že někdo z diskutujících (kdo, to je ostatně jedno) vyslovil myšlenku, že celej metal je vlastně venkovská tancovačka bez nároku na „undergroundové“ atributy. Musel jsem se ohradit. Pokud to otiskli jinak, nebo to vyznělo z mé strany defenzivně, tož teď to uvádím na pravou míru. Novináři nevnímají rozdíly mezi Citronem, Arakainem a třeba Rootem, pro ně je to všechno zábava v hospodě na návsi. Novinář tu není od toho, aby něco chápal, on otiskne jen to, co kde slyšel nebo opsal. Myslím, že by někdo měl navrhnout definici undergroudového metalu, aby některé nuly měly co papouškovati.

„V termosce posledních pár kapek rumu“ (Flammarion), „V náprsní lahvi mám poslední lok“ (Panteismus dobra), „Dojde strychnin, dojde nafta“ (Lovecraft) a „Šumavan v brlohu nucen je pít.“ To jsme na tom opravdu tak zle?
Hůř, než kam sahá fantasie v nejdivočejších nočních můrách. A ty kořalky dnes v hospodách – samá chemie!

Člověk vychází z „Konví“ tak trochu jako podivný patron a červ, ale hodný zájmu. Dá se přinejmenším v textech Master's Hammer najít náklonnost k outsiderům?
Outsideři mají vždy lepší nápady než mainstreameři.

„Konve“ vznikly, když mnozí ostatní kumpáni z kapely dleli v Indii, kam jezdíváte. V rozhovoru pro Fobii mluvíte o „hindobolševicích, kteří to tam zalívají do betonu“ – to je úpadek tamní kultury tak zřetelný?
Rok od roku počítám nový škody – nové parkoviště pro autobusy přímo na pláži v Gokarně, samozřejmě k tomu třípatrovej betonovej hotel a čpící veřejný záchodky. Všechny svatyně v Hampi nyní obehnány plotem s betonovou podezdívkou, na Girnar, svatou horu plnou brahmínů v Gudžarátu povede hnusná turistická lanovka, kvůli které museli zbořit několik svatyní aby bylo místo na stanici... Mám pokračovat? Stačí když se rozhlídneme u nás okolo sebe, nenávratně zohavená Praha, vesnice a památky zničený těžbou...

Z čeho bychom se od Indů či hinduistů měli poučit?
Jejich víra se opírá vlastně o snůšku pověr, ale když Šiva ve svém divokém mládí užíval konopí, žádnej policajt v okolí šivaistických svatyní si nedovolí nikoho napomínat kvůli hulení, ba právě naopak. Různé kulty a obřady fungují bez přestávky už 3000 let a je to jejich velkej průmysl. Bolševik to ale chce zničit, protože mu vadí kastovní rozdíly.

Přestože se na aktuální desce podíleli málo (Necrocock) nebo vůbec (Voral), jsou činní v jiných oblastech, z nichž nejviditelnější je asi Necrocockova tvorba. Co ostatní?
Já už to musím konečně říct na plno na adresu všech našich nezúčastněných spoluhráčů – napište si písničku a spolu jí nahrajem, já nejsem zvědavej na někoho, kdo čeká, že mu řeknu, co a jak má hrát. Vlastovi bych přál, aby sebral síly taky na další Septagon Chimeru, už po těch příznivých recenzích.

Na nové desce se podíleli noví tvůrci a tak to podle všeho máte rád. Zažil jste ale nějakou silnou deziluzi, pokud jde o spolupráci s „novým člověkem“?
To je v kapelách normální a nikoho to nemusí zajímat, to si řešíme sami. Za sebe můžu říct, že jsem z kolegů na Konvích cítil velkou podporu – Necro a Kapák mi rozmluvili vyloženě nepodařený pasáže a jsem jim za to vděčný.

Zatímco mnozí blackoví fanoušci dali od MH ruce pryč a zaměstnávají je hýčkáním toho starého, „pravého“, dostala se kapela mezi posluchače jiných žánrů. Myslíte, že doba, v níž stále více lidí přestává řešit žánry, kapele svědčí?
Vztah k blackmetalu obecně je jedno velký nedorozumění – pokud tomu člověk věnuje celou duši, jako to dělají radikální blackmetalisti, hrozně to překáží v tvorbě, to si muzikant prakticky nemůže dovolit. My používáme blackmetal jako malíř jeden z mnoha štětců a rozhodně nejsme sami – zeptej se jiných kapel.

A v podobném duchu si říkám, zda se s postupem doby nevynořuje i více lidí, kteří mají rádi „Šlágry“...?
„Šlágry“ jsou moje oblíbený album, poněvadž jsme s Vlastou zažili hodně legrace při jeho natáčení.

Záliba ve starosvětskosti, která se projevuje nejen na rovině jazyka, v němž se zapomenutá slova mísí s velice aktuálním sarkasmem, patří mezi to nejvíce jedinečné na tvorbě MH. Je v ohlížení se do minulosti porce úniku od současného stavu věcí?
Není úniku. Vzpomínky jsou jen taková naše pštrosí politika.

Přestože v textech cítím velkou dávku humoru, rozhodně bych neřekl, že jde o nadsázku nebo demonstraci jakéhosi odstupu, který bývá často – a podle mě nepřesně – skloňován v souvislosti s tím, co dělá Necrocock. Jinými slovy, zdá se mi, že vypodobněné světy máte stejně jako Tomáš rád...
Jeho svět teda ne, na to nemám žaludek, ale on to umí podávat takovou příjemnou formou, která je nakonec poutavější než ta jeho urinopraktická všednodennost. V tom jsme si podobní.

Co se týče toho „odstupu“ či „nadhledu“ – to je právě to, co rozděluje naše příznivce a nakonec i nás muzikanty. Třeba Honza Kapák to cítí přímočaře a Avenger právě proto zní tak skvěle, ten názor je slyšet. Nám starejm cynikům je to ale už všechno jedno a děláme z toho cirkus. Hodně k tomu přispěl i Vlasta, předtím jsme si v s tím v kapele nevěděli rady, on hodně názorově ovlivnil „Okultistu“ a samozřejmě i pozdější věci.

„Inspirací jsou Lovecraftův upachtěný transkosmický děs, stejně jako ostatní odnože brakové literatury, bludařství a pseudovědy,“ říkáte v již citovaném rozhovoru pro Fobii. Pracuje s nimi nějaký současný český umělec? Urban?
To nevím, moc se do města nedostanu a umění nesleduju, ke své škodě a hanbě.

A přináší současnost nějaké zajímavé výtvarno?
Mám rád sochaře Libora Krejcara, obdivuju grafiky Luboše Drtinu a Honzu Měřičku, je toho víc...

Momentálně vzniká publikace o pražském metru, která se bude zabývat jeho estetikou, mimo jiné i jedinečným písmem, které vzniklo pro nápisy ve stanicích. Baví vás projevy umění spojené s velkoměstským prostorem?
Dopravní infosystém má podobnou strukturu jako třeba webová stránka nebo tištěný katalog, nic na tom není, když má člověk nějakou praxi v oboru. Města se mi ale jinak hnusí.