Pestrý svět za očními víčky, hledání krásy, ale i neúspěšný inspirátor Casanova, také takové je pozadí Floexova druhého alba Zorya. Alba, které se objevilo v nominacích Cen české hudební kritiky Apollo a nedávno sklidilo dva žánrové Anděly. Alba, jehož křest v Paláci Akropolis patřil k nejúžasnějším zážitkům posledních měsíců. Alba, jehož tvůrce Tomáš Dvořák se stal více známým díky své hudbě k počítačovým hrám Samorost a Machinárium. „Soundtracky zafungovaly v úplně jiné vrstvě, kde neexistují žádné geografické hranice a nikdo neřeší, jestli pocházíš z londýnské, berlínské nebo pražské scény. Díky nim se mně ozvaly stovky lidí, kteří jsou sice hráči, ale zároveň se i aktivně zajímají i o hudbu, což mně dodalo sebevědomí,“ říká.

Na hudbě Tě zajímá její krása. Jak to s tou krásou vlastně je – jako se štěstím, o které se také napřímo nedá usilovat?

Na AVU nám vtloukali do hlavy, že krása je umělecký ideál archaický, z doby antického Řecka. Dnes už to obecně moc neplatí, protože lidé do umění vkládají i jiné obsahy. Ale já jsem v hudbě v tomto směru pořád konzervativní a tradiční – hledám v ní po svém právě krásu.

Že se Ti líbí Lenka Dusilová, Dikolson nebo Zrní tedy není náhoda...

Stejně důležitá jako hudba je pro mě opravdovost a hloubka – a z mého pohledu je zarážející, že např. Zrní nefigurují v žádných hudebních cenách. Přijde mně, že u nás kritici více řeší, jestli kapela zapadá nebo nezapadá do nějakého kontextu, ale už daleko méně vnímají, jestli jim při jejím poslechu přejíždí mráz po zádech. Moc bych si přál, kdyby se to změnilo. Stačilo by, aby alespoň Český rozhlas plnil podobnou roli jako BBC. Jenže tady nikdo nikoho v uvozovkách nevychovává.

Když sountracky měly takový úspěch venku, jak je možné, že Zorya nevyšla u nějakého respektovaného zahraničního vydavatelství? Měl jsem za to, že hranice už nebudou hrát roli....

Myslel jsem si to taky a s několika docela renomovanými labely jsem byl už prakticky dohodnutý. Nic z toho ale nakonec nevyšlo. Vložil jsem do toho opravdu hodně energie, ale zatímco s hudebníky všechno fungovalo skvěle a spřátelil jsem se tak s Hidden Orchestra, Musettou nebo Godspeed You! Black Emperor, na profesionální úrovni se to nepodařilo. Hudba se všem líbila, jenže na vině byla právě ta naše „culture poverty“. Všichni se prostě soustředí primárně na svá centra v Londýně nebo Berlíně, Praha nikoho nezajímá.

A co kdybys té možnosti vyšel vstříc a odstěhoval se tam?

Vydání desky by mě potěšilo, ale ještě důležitější je pro mě prostor na svou práci. Odstěhovat se do neznáma, kde bych se musel protloukat, všechno obětovat, to mě už neláká.

Takže jsi tady vlastně spokojený?

Z hudební scény mám nejlepší pocit za hodně dlouhou dobu. Je sice sociálně daleko víc roztříštěná, není už tak semknutá, ale je tu zase spousta zajímavých jmen. Problematická je jen ta nízká podpora, což vnímám o to víc, že pracuju jako příležitostný hudební dramaturg v rozhlasové Čajovně na Vltavě. Ta je bohužel jen izolovaným ostrůvkem, jednou hodinou denně z jiného světa. Třeba Radiožurnál se nedá poslouchat vůbec a digitální Radio Wave pořád ještě nemá takový dosah.

Kdy jsi začal hudbou takto naplno žít, už v dětství? Měl jsi podporu rodičů?

Do hudby jsem blázen odmalička a rodiče mě podporovali až do té doby, než to v pubertě přerostlo únosnou míru. Začali se bát, že bych se snad chtěl stát nějakým umělcem a měli strach, že se tím neuživím. Změnilo se to až později, když viděli, že na moji tvorbu lidé reagují pozitivně. Pak se jejich podpora v tomto směru obnovila a začali mi více věřit.

Přišli se podívat i na křest?

Byli na koncertě v Městské knihovně a moc se jim to líbilo.

Jaké to pro Tebe bylo?

Strašně milé. Navíc v jedné řadě seděli moji rodiče, táta našeho bubeníka, vedle něj táta Josefa Sedloně a společně se tam seznámili...

A jak ses cítil na křtu? Přišlo mi, že si to hrozně užíváš...

Z koncertů, které jsme měli, to pro mě byl osobní vrchol – mezi kapelou a lidmi byla obrovská energie. Přitom těsně koncertem jsme měli hrozný stres a technické problémy. Bylo to hodně náročné, měli jsme zpoždění... a pak to z nás v okamžiku začátku najednou všechno spadlo. To všechno udělali lidi a atmosféra pod podiem.

Znal jsi dopředu všechny kulisy a projekce?

S Veronikou se dobře známe už z období společného rozhlasového pořadu Mikrofontána a měla mou plnou důvěru, kterou nakonec ještě překonala. Z tehdejší doby v rádiu vlastně pochází i skladba Veronika´s Dream. Hodně našich společných setkání je totiž spojeno právě s Veroničinými dlouhými živými sny, které se zrcadlí také v jejích nádherných obrazech. Na desce se ale jedná vlastně o výjimku. Zorya je navázaná hlavně na mé vnitřní osobní věci.

Na Pocustone to bylo jinak?

První album bylo více synestetické. Když mi bylo šestnáct až zhruba devatenáct, hudbu jsem si hodně maloval. Měl jsem nějaké zdravotní problémy s ušima, hudbu jsem aktivně nemohl dělat – a malování mi to všechno vynahrazovalo. Vytvořil jsem si tak dost zvláštní schopnost přemýšlet abstraktně v barevných kompozicích. A právě to, jen jiným způsobem, jsme pak rozvíjeli i s Veronikou v Mikrofontáně. Nejdřív jsme poslechli skladby a pak vymýšleli příběhy. Na Zoryi je to naopak – skladby vznikaly z příběhů, méně abstraktně.

Floex

Znamená to, že si jako muzikant více důvěřuješ a žádné „berličky“ už nepotřebuješ?

Obojí je vlastně do jisté míry berličkou, i když si jako muzikant určitě věřím víc než v běžném životě. Navíc hudbu skládám lineárně, což znamená, že začínám na začátku a končím na konci. Nepoužívám žádnou nekonečnou smyčku, kde bych na sebe postupně nabaloval motivy, které bych pak rozprsknul na plochu celé skladby. Každou skladbu vždycky tak do jedné třetiny rozehraju a ve zbytku už různě asociuju a hledám cestu pro vzájemné propojení až do té doby, dokud se nedostaví pocit, že se „něco“ stalo. Standardní pak třeba je, když se na začátku objeví nějaké téma, které se v jiném kontextu vrátí na konci a celý tvar propojí. Toho se ale dá samozřejmě docílit i jinak. Podstatné je, aby skladby ve výsledku fungovaly.

Do jaké míry je pro Tebe použitelná volná improvizace – a pátrání po smyslu až zpětně?

Pokud se takto nechám unést, většinou se musím vrátit nazpátek a skladbu předělávat. Bývá tam příliš mnoho věcí, které mi nezbývá než pročistit, vybrat jen některé z nich a těm dát větší prostor.

Takže ne intuice, ale pilotující mozek řídí proces tvorby?

Když na začátku vymýšlím základní motiv a hudební obsah, racionální mozek samozřejmě vypínám. Hlavně jsem ale už přišel na to, že hudba je takový zvláštní tok. Zní to hrozně jednoduše, ale pro mě to bylo hrozně cenné. Přijít na to a zvnitřnit si to mně trvalo celé roky.

Tok?

Hudbu vnímám jako tok, který skrze mě prochází. Každý to cítí trochu jinak a není moc dobré se to snažit racionálně uchopit. Abych to shrnul, při skládání se na začátku snažím zapojovat primárně tu iracionální, intuitivní stránku, kterou nazývám tokem, a až potom racionální část, která nasměruje, kudy ten proud poteče, usměrní ho a dá mu nějaký koridor – což představuje tu hudební formu. Obojí by mělo být nejlépe v harmonické rovnováze.

Do jaké míry Tě takový hudební tok ovlivňuje v osobním životě?

Když dělám hudbu, jsem dost mimo a není se mnou řeč. Dávám do toho všechno a Zorya tak reflektuje celé dlouhé období mého života a jako celek je obrazem mého vlastního světa, se všemi důležitými prožitky, které mě v té době potkaly.

Jaký příběh vězí za Casanovou?

Velice stručně. Byl jsem zamilovaný do jedné slečny a snažil jsem se ji za každou cenu zaujmout, když jsem v knihovně náhodou narazil na životopis Casanovy. Ze srandy jsem ho půjčil a myslel, že se stanu víc průbojným. To se nepodařilo – a ta skladba je taková sebeironie.

Jako roli hudba plnila v období Tvého dospívání?

V pubertě se to celé úplně vyhrotilo a všechno se ve mě definitivně zlomilo tím, že jsem začal sám tvořit. Bylo to pro mě tehdy úplně magické, hrozně silný zážitek. Jako bych předtím žil jen nějaký obyčejný život a pak to už najednou nešlo. Mělo to ale vlastně dvě fáze: nejdřív jsem v těch šestnácti objevil Radio 1, kde jsem uslyšel věci, se kterými jsem se nikdy předtím nesetkal. Objevil jsem tam vlastně celou alternativní kulturu. A když jsem si později zkusil sám něco složit, najednou mi to celé sepnulo. Pochopil jsem spoustu věcí, které jsem do té doby nechápal. Začal jsem vnímat rozdíly mezi mainstreamovou sférou, kde je kritériem pro tvorbu spíš hledání finančně výnosného vzorce – takového, který se bude líbit co největšímu množství lidí, tedy osvědčeného, založeného na napodobování komerčně úspěšných interpretů, a lidmi, kteří se snaží dělat věci odlišně. A taky jsem pochopil, jak těžké je dělat věci jinak.

Pokud tedy objevíš nápad, který se ve výsledku něčemu podobá, změníš ho?

Mám to celé postavené jinak. Proces skládání je pro mě vlastně procesem hledání sebe sama.

Ptám se na to také proto, že o určitý posun ve vnímání hudby a v delším horizontu i společenskou změnu usilujeme i my s Xplaylistem a všemi souvisejícími aktivitami…

Jenže to je v kontextu výraznější kulturní změny podle mě pořád málo, skutečná masa se tímto způsobem oslovit nedá.

Máš lepší nápad?

V tomto jsem taky dost konzervativní. Jsem přesvědčený, že změnu umožní jen vzdělanější společnost. Nemyslím tím něco lidem tlouct do hlavy, ale aspoň je neblbnout, člověka nějakým způsobem nastavit. Dokud u nás ale bude i ve veřejnoprávním rozhlasu rozhodovat smrtící spirála koláče sledovanosti, nijak se to nezmění. Přitom jsem přesvědčený, že by lidi stačilo jen trochu nasměrovat – a minimálně ti citlivější by všechno už objevili sami. Mezitím se ale světy masové a alternativní kultury stávají stále vzdálenější a navzájem se téměř neinspirují.

Takové Čokovoko nicméně do mainstreamu nakonec přece jen pronikly…

A to mi právě přijde signifikantní – že se do mainstreamu může dostat jen tento typ alternativy, kde oba ty světy usmiřuje a spojuje legrace a zábava. Hodně se mi na cenách Apollo líbilo to, že tam vedle sebe byli např. David Koller a Dikolson, dva úplně odlišné světy. Inspiruje mě i to, k jaké revoluci došlo v herním průmyslu. Vedle těch velkých her tam začínají stále větší úlohu hrát menší indie hry, které mívají srovnatelnou kvalitu a častokrát ještě přesah do umění.

Jaké jsou Tvé nejbližší plány?

Chtěl bych si teď aspoň na chviličku odpočinout. Poslední čtyři měsíce jsem jel úplně v kuse. Hrozně mě to bavilo, ale bylo toho už moc. Rád bych si udělal čas na sebe a brzy bych chtěl začít dělat taky novou hudbu. Předtím mě ale ještě čeká remix pro Zrní, společné EP s Filipem Míškem a hudba do jednoho filmu.

Je kromě hudby ještě něco, co Ti pomáhá vytvářet životní rovnováhu?

Dobrý čaj. Ten vždycky potěší...