Marcel Kříž není jenom hudebním fanouškem a tahounem Xplaylistu, ale také zapáleným písničkářem a muzikantem, jenž vystupuje sám či ve společnosti mnoha tuzemských umělců. U Ondřeje Ježka nedávno dotočil sólové album, které vyjde na značce Indies Happy Trails. A kteří z Marcelových oblíbenců zůstali na sítě pro Kulovou sedmu?

PRIMAL SCREAM - Vanishing Point
Dirty květinový rock&roll a lyserginové tanečky předešlých let načichly tmavší barvou. Naúprosná ostrá basa, elektro zážehy vytuněných motorů v kontrastu s plochou evokující dechové sekce westernové jízdy krajinou, kytara s mozkem ve fázích požehnanosti rozlámaných rifů Syda Barretta. A Bobby Gillespie jako nezúčastněný pozorovatel, generační kazatel i týpek bojující o čas. Tahle deska se valí neúprosně prostorem i časem.

MILES DAVIS - Ascenseur Pour l'Échafaud
Soundtrack, který dodal příběhu se smyslnou Jeanne Moreau vpostřed šedi a černi noční Paříže, příběhu o spalujících touhách a nepředvidatelných okolnostech schopnost zažrat se pod kůži. Lapit, pohltit, nepustit. Veškerá použitá hudba byla natáčena živě do projekce, následně vybírána a skládána do mozaiky z několika sessions. Výsledná koláž je fantastická - tepe jak srdce muže lapeného v onom výtahu, bouřící rebelantsvím, utápí se v downtempu ženy čekající na pominutí pekelného žáru...

KING CRIMSON - Thrak
Nějak mi tohle album v přehrávači nestárne. Valivý zvuk, sarkasmus a sebeironie v textech, zdvojená rytmika a kompaktnost. I přestože se jedná o nejhřmotnější album ostrovanů, je všechna ta zeď vrstvených ran, zkreslení a vazeb velmi křehká a člověk čeká, že se během okamžiku monument rozpadne na drobné střípky. Obal je oproti všem předešlým nekonkrétní, korespondující se strašidelností soundu. Hutnost i lehkost, neproniknutelné betonové stěny a rozlehlé klidné písečné pláže. Celé to zní hodně civilně, zaměřeno do nitra jedince. Osobní. Srdcovka.

UTE LEMPER - Punishing Kiss
Toto album stále zraje. Otisk Scotta Walkera na zádech a Hannonových Divine Comedy v té nejlepší formě po celém těle. A rýpance dalších osudových songwriterů Nick Cave, Elvis Costello, Tom Waits) pohlcené a přetavené hlasem silným a zatraceně vzrušujícím... Pro srážku s Ute Lemper zřejmě nejvhodnější. Gradace písní je nevídaná - od temných hlubokých tónů až po vibrující výšky, od šepotu po teatrálnost. Neveselé, vnitřní, nehladivé...

NEIL YOUNG - Tonight's the Night
Množství temnoty a bolesti takřka neproniknutelné, hlas nepřikrášlovaný a nehlazený, kvílící a řvoucí, špinavé country popěvky s neskutečně boogie atmosféra. Smrt přítele vyřvaná bohu do oken. Garážový folk a pohřební rock&roll. Vše přetaveno v neskutečnou jízdu. Stopli jste si auťák, bez řidiče, bez možnosti vystoupit a řítíte se tu půlhodinku do neznáma. Za oknem neubíhá krajina, kterou chcete vidět, nebo která by se dala označit alespoň za lahodící oku. Zběsilost v srdci a krvi. Osudové album. Nebroušený klenot.

SERGE GAINSBOURG - Histoire de Melody Nelson
Pod kůži se zažírající motiv basy, pozvolný nájezd a následné vklenutí do žil, mozku a duše. Jednotná atmosféra napětím prodchnutého úvodu a nevyhnutelného konce. Eroticky dusné, explosivní a věčné momentky mezi. Pro cestování autem vhodné, pro případný střet s cyklistkou nezbytné. Jedno z nějvětších.

ENNIO MORRICONE - The Bird with the Crystal Plumage
Tento soundtrack funguje velice dobře i bez filmu - ostatně jako většina Morriconeho kompozic. Zde se freejazzové pasáže kombinují zcela přirozeně s do mozku se vrývajícími motivy. Splášené bicí plné šlehů a tikání, klavír zpomalující atmosféru mnohdy až do nehnutelna, dýchavičný saxofon a skřehotající trubka. Mysterióznost a emergie. Hudební složka byla nejen nedílnou součastí giallo snímků, ale především jedním ze základních stylotvorných prvků tohoto žánru. A hudba pro Ptáka s křišťálovým peřím je tou nejtypičtější ukázkou. Zásadní.