ScreamJay je dalším z velkých tahounů Xplaylistu. Jirka Jakoubě, který se za tímto pseudonymem skrývá, je mužem mnoha zájmů - kromě hudební publicistiky (nyní Aardvark, Full Moon, dříve Abyss, Metalnation) se věnuje psaní o filmu a pro film, coby muž s fotoaparátem se zaměřuje na emotivní, příběhovou a dokumentární fotografii v převážně černobílém provedení. Jeho motto zní "hudbě není zapotřebí rozumnět, ale naopak je ji nutno prožít". A které ze svých mnoha oblíbenců vybral a okomentoval pro Kulovou sedmu?

NEUROSIS - Times of Grace
Jejich neurózy a moje potěšení. Je to zvláštní, protože neuróza bývá, coby terminus technicus výrazem pro duševní nerovnováhu, jenže tahle kapela tu svou agresi i intimitu do vzácné rovnováhy dostala. Jasně, klidně bych mohl jmenovat kteroukoliv jejich desku z druhé půlky devadesátých let, přelomu tisíciletí a nepochybil bych. Jenže pro mě a mé hudební směřování hraje jasný prim „Times of Grace“ a to i přes klišé o jakémsi mrazení v zádech, které se opakuje znovu a znovu, když reprosoustavu profackuje těžkotonážní „The Doorway“. Sám jsem nikdy nepovažoval post-metal natož sludge za trendové žánry, protože jistá trendovost by klidně (v určitých údobích) mohla platit pro naprostou většinu ostatních hudebních odnoží a Neurosis ty své hranice navíc dovedli nejednou umně a vědomě překročit. Žít a nechat prožít, se vší zemskou tíží ve stavu beztíže.

ULVER - Svidd neger
Ať už soudobá společnost potlačuje individualitu jak chce, hudbě je jistá subjektivita vlastní, už ze samé podstaty jedinečnosti lidských (po)citů. Ulver pro mě jsou dokladem soudobé osobitosti a zároveň hudební kvality, tvůrčího vývoje a čehosi, co bývá nadneseně nazýváno vizionářstvím. Proč právě tenhle soundtrack, v záplavě kvalitních řadovek? Vždycky jsem říkal, že život je ve své podstatě jednoduchý příběh a jen my lidé mu dáváme složitou pointu - Svidd neger je jednoduchý, jednoduchý svou formou, ale rafinovaný svou hloubkou. Funguje skvěle i bez původního filmu, protože na tom křehkém pomezí mezi symfonikou a moderní elektronikou balancuje díky náladotvornému klavíru s neuvěřitelnou jistotou. Skrze tuhle půlhodinu projdete intenzivní intimitou ambientu, akustiky až po otevřeně pulzující orchestrální aranže, síla detailu v síle celku. Tohle je přístupná melancholie, nadějí i bolestí protkaná temnota, svrchovaně individuální.

KLIMT 1918 - Dopoguerra
Cítili jste někdy, jak ve vás hudba dýchá? Bez předsudků, bez faktických hranic, prostě jen pro samou podstatu toho vlastního pouta mezi melodií a aktuální náladou? V post-rocku, shoegaze, v té kytarové melancholii nevěřím na termín jako je kýč, neboť jím lidé často označují cokoliv, co je třeba nějak (spolu)prožít. Italové Klimt 1918 na téhle desce udrželi své melancholie v intencích „vkusu“ a pro svůj hudební přechod mezi atmosferickým metalem a pocitovým rockem zvolili ideální poměr naléhavosti a jisté poetické nesmělosti. Roztančit Katatonii na Svatopetrském náměstí v Římě v tom krásně patetickém letním dešti, s hlavou vztyčenou a myšlenkami vysoko v oblacích. Ne, tohle album skutečně není pro hudební dějiny nijak zásadní, inovativní nebo dokonce žánrotvorné, přesto má zvláštně autentické kouzlo, ke kterému se dá vracet.

NINE INCH NAILS - The Downward Spiral
Jako studená flákota hovězího masa, kterou si chladíte monokl zatímco se snažíte srovnat si myšlenky při odporný ranní kocovině. Nejeden by nejradši zapomněl, přesto je tohle surově syrový industriální probuzení do bizarní reality od Trenta Reznora jedním z těch, na které nechci a nemůžu zapomenout. Ano, klidně by tu mohla být už bezkonkurenční debutovka „Pretty Hate Machine“ a nebo všelijak přijaté dvojalbum „The Fragile“, stejně tak „Žalm šedesátý devátý“ od Ministry, pokaždé by to byla sázka na jistotu. Jenže mě tahle sestupná spirála do historie industriálního rocku přijde i po letech jako ukázková muzikantská schizofrenie s tou podstatnou přidanou hodnotou. Jedna z těch desek, pro které platí, že její hodnotu léta jedině posilují, nejen prověřují.

JESU - Silver
Tohle se mi často nestává, objevit sobě nějaký unikát, který zvukem a podáním jednoznačně vyčnívá, určuje jistý výrazový směr a je vždy a všude jednoznačně identifikovatelný. Justin K. Broadrick v projektu Jesu zužitkoval přesně to, co předeslala už poslední deska Godflesh - dronující emoce někde na pomezí shoegaze, post-rocku, metalu, pro které ale není zásadní žánrová kolonka jako spíš ochota a schopnost propadnout konkrétním náladám. Dokonale využitý formát minialba, který prověří skutečnou schopnost interpreta komponovat, maximální intenzitou a citem pro sílu melodie nakumulovaná výpověď. Byť je to unikum dvojsečnou zbraní (což platí třeba i pro takové Alcest), Silver pro mě zůstane vstupenkou do světa, kde je optimismus tak krásně a snadno zaměnitelný se smutkem, kde si můžete každou minutu prožít tak, jak zrovna cítíte. Hudba nad hudbou.

KATATONIA - Viva Emptiness Katatonii jsem vždycky považoval za takzvaně frekvenční hudbu - něco, nač se musíte vyloženě naladit, abyste byli schopní to maximálně a bezestudu prožít. Viva Emptiness je pro mě fakticky i pocitově naprosto zásadní deskou jak v rámci diskografie kapely tak v subžánu nazývaném depresivní rock/metal. I Katatonie vyprodukovala zcela unikátní zvuk který v kontrastu s (pro leckoho nezkousnutelným) zpěvem lze též bezchybně identifikovat. K tomu navíc s natolik hitovým potenciálem, že už vzduchem poletoval nepěkný nehezký, uměle vytvořený termín „mainstream“. Já hitovost za podbízivost automaticky nezaměňuji a tuhle desku směle považuji za jedno z nejintenzivnějších (chtete-li metalových) alb počátku nového tisíciletí.

FAITH NO MORE - Angel Dust
Malá velká hudební euforie. Jo, málem bych napsal nostalgie, ale kupodivu tohle album od Faith No More pro mě až takovou nostalgií není. Důvod? Jsem z generace, ve které už leckdo považuje desky z počátku devadesátých let za „staré“ a právě družina kolem renesančního hudebníka Mika Pattona dokázala (nejen) skrz „Angel Dust“ vytvořit nadčasovou nahrávku, jejíž odkazy převáří a užívá nejeden současný hudební spolek. Vokálně, skladatelsky, zvukově komplexní album ze zlatého fondu moderního rocku, kterému i andělé podlehnou (když bych parafrázoval jednu současnou reklamu) a které výří prach stejně intenzivně dnes, jako už před dvaceti lety. Aneb proč se nás tak mocně (do)týká hudební eklektika.