Hudba Báry a Honzy Kratochvílových, to nejsou jen ceněná alba Fonók a Hu, ale nespočet dalších aktivit. Studio Amanita Design právě vydává hru Botanicula, za jejíž hudbu DVA v San Franciscu obdrželi nezávislého herního Oscara. Na spadnutí je vydání soundtrackového vinylu a CD, v plánu je vydání ípíčka věnovaného záznamům z cest po světě a příprava nového alba. Jak to stíhají? Všechno, co dělají, je jednoduše baví.
Na čem právě v Divadle Archa pracujete?
B: Byli jsme s holkama z taneční skupiny VerTeDance. Připravovali jsme s nima už představení Emigrantes, který skončilo minulej rok. Teď dělají něco novýho – a my k tomu máme zase udělat muziku. Premiéra je už 29. dubna, ještě to není úplně hotový a my k tomu nemáme zatím vůbec nic. Je to sice dobrodružný, ale taky jsme z toho trošku unavení. Honza ještě tento týden dodělával Botaniculu, je to prostě všechno hrozně rychlý...
Za časů Fonóku jste asi měli daleko víc času...
B: Rok a čtvrt Honza strávil s Botaniculou, předtím jsme měli dlouhé turné a jaro jsme už chtěli mít úplně volné na nové album. Vlastně si za to můžeme sami, vždycky na něco kývnem...
Vyžadovala příprava hudby pro Botaniculu odlišný skladatelský přístup?
H: Funguje jako lego z animovaných filmů. Na každé obrazovce je základní prostředí, v každém levelu několik dalších a ke každému prostředí je potřeba složit hudbu. Když na cokoli klikneš, rozjede se ti animace, současně s ní hudba a všechny věci musí být ještě kompatibilní mezi sebou... s tím, že hráč spouštěním specifických animací vlastně vytváří i hudbu, která pokaždé plyne trochu jinak.
B: Je to díky pracovitému animátorovi Járovi Plachému nakonec šíleně rozsáhlý pavouk; jako animátor je úplný blázen, pořád vznikaly další a další větvičky.
H: Pro nás to každopádně byla zatím vůbec nejzábavnější práce.
Jak jste se k ní dostali?
H: Na začátku nás Jára Plachý z Amanity oslovil ohledně znělky pro školu, kde studoval, pak zase on pro nás dělal klip Nunovo tango. Obě spolupráce byly skvělý. Všechny věci, které jsme si řekli, se realizovaly...
Kterého z vašich ocenění si nejvíc vážíte?
H: Člověka potěší každá cena, ale z té Ameriky jsem měl radost asi největší – taky z toho, že hra byla nominovaná i po vizuální stránce. Neberu to jako ocenění pouze pro nás, byla to práce celého týmu...
Jak po všech těch letech společně fungujete – jako hudebníci a obecně v páru? Společně děláte hudbu minimálně od roku 2000, od roku 2005 jako DVA, jste manželé...
B: Pořád nás to prostě baví. A pomáhá nám i to, že výjezdy na koncerty někdy bereme jako výlety. Nevnímáme to jako práci. Třeba teď to San Francisco a hraní v Texasu... Když už jsme jeli na to předávání, proč si nezajet o čtyři tisíce kilometrů dál do Austinu na SXSW, ne?
Kdo vám víc pomohl v zahraničí – divadelní aktivity, booking Prokopa Holoubka nebo Indies Scope?
H: Určitě Prokop, ale v úplných počátcích nám dost pomohl Myspace. Z prvních deseti koncertů byla polovina venku...
... a teď se o vás mluví jako o nejžhavější české exportní kapele. Bylo hraní v zahraničí vaším cílem?
B: Cílem ne, ale snem asi ano. Navíc nám v tom nic nebrání, jsme univerzální...
H: Nebylo to ale žádné: „hele, chci hrát v cizině, proto musím udělat takovou hudbu“, tak to nefunguje. Podstatné je, abys dělal hudbu, která se ti líbí a pak uvidíš...
Pracujete s imaginárním jazykem. Existuje ve vašem osobním životě nějaký další specifický prostor pro imaginaci a vzájemné sdílení, kterému rozumíte jen vy dva, z něhož jste třeba původně vycházeli?
B: Určitým předobrazem neexistujících světů jsou Honzovy mapy. Kreslí je odmalička.
Inspiroval tě Tolkien?
H: Ne, mapy si kreslím snad už od první třídy na základce a ten můj svět se jmenuje Nirská unie. Čas od času se tomu věnuju fakt hodně, je to pro mě taková psychoterapie...
B: A ten náš jazyk jde možná trošku taky v tomto duchu...
Co vás nejvíc motivuje?
H: Naší základní motivací je, že nás to baví. A že se naše hudba líbí ostatním, to už vnímám jako příjemný bonus. Je to důležité, ale nedá se to obrátit. Neuměl bych třeba hudbu vědomě skládat na míru nějakému většinovému vkusu. Podobné písničky bychom dělali i tehdy, kdyby se vůbec nikomu nelíbily...
B: Kdyby nás to nějak prudilo, nešlo by to...
Nepřijde vám, že hudebníci dnes už daleko méně ctí originalitu – a spíše recyklují?
H: Originalita za každou cenu je zase samoúčelná, v pořádku mi vlastně přijdou úplně všechny skladatelské přístupy.
B: Když člověk hudbu dělá tak, aby bavila jeho samotného, vytváří tím na sebe vnitřní tlak, důsledkem kterého to bude originální vždycky. I kdyby něco kopíroval, pořád to přece musí přejít přes něj. Když jsme hráli v Austinu, stovky kapel tam zněly podobně. Nezapadly právě takové, které v hudbě měly něco opravdu svého. Někdy stačilo vidět jen to, že ji dělají upřímně, dávají tam něco ze sebe. Teda pokud k tomu přistupují opravdu poctivě...
H: Což platí nejen u hudby...
Jenže co když k tomu poctivě nepřistupují?
B: Tak se to na ně stejně jednou provalí – a myslím, že by to šlo poznat...
Jak?
B: Prostě to nebude zajímavý...
H: Je přirozený, že když se člověku něco líbí, odrazí se to nějak v jeho tvorbě. Pracuje s tím, projde to přes jeho filtr a nakonec je to v něčem přece jen jiný. Myslím, že je to úplně v pořádku. Je úplně jedno, jestli člověk vezme pět písniček, přestříhá je, nějak poslepuje, případně k nim něco přihraje nebo to všechno nahraje úplně sám. Ve výsledku to vyjde nastejno.
B: Problém originality je dobře vidět na uměleckých vysokých školách, kde se mladým skladatelům klade na srdce. Jenže oni pak vylezou ze školy, nikde je nezahrají a s tímto postojem jsou hrozně svázaní. Málokdo z nich je pak schopný udělat něco jednoduchého a pěkného, klidně i popového. Většina z nich se toho popu dokonce vyloženě bojí, vnímají jej pořád jako nadávku...
Máte nějaké hranice pro prezentaci své hudby? Na perkuse z laptopu jsem si už zvyknul, ale u některých kapel se už trochu ošívám...
H: U nás je tou hranicí stav, do kdy nám to přijde zábavný. Jinak znám dost kapel, které hrají jenom z laptopu a líbí se mně, a spoustu takových, co z laptopu nehrají a nestojí za nic...
Když kapela většinu zahraje jen z laptopu, není to přece jen už trochu švindl?
H: Myslím, že ne. Taková flétnička je svého druhu přece taky švindl. Člověk by to vlastně mohl zafoukat na pusu, kdyby byl šikovnej. Vnímám to jako stejný princip, akorát používáš jinej hudební nástroj. A věřím, že plno lidí, kteří hrají jen z laptopu, používají strašně složitý věci...
B: U nás hudba prošla přirozeným vývojem a u té elektroniky si povolujeme stále víc. Když jsme začínali, všechno muselo být nahrávaný jenom naživo, ale postoupili jsme dál, přibrali další nástroje... Cejtíme, že to tak v pořádku, líbí se nám to... a kdoví, třeba jednou dojdeme k tomu, že budeme dělat jen elektroniku, možný je všechno.
Jak vnímáte muziky v kontextu s věkem muzikantů? Mám pocit, že zatímco dřív člověku ve třiceti už skoro ujel vlak, dnes může s klidem začínat. Věk jakoby najednou nehrál takovou roli...
H: Přemýšlím, jestli to nesouvisí s věkem jako takovým. Když je ti dvacet, přemýšlíš jiným způsobem než po třicítce. Navíc jsme nejpočetnější generace, která teď začíná určovat pravidla. Mám o dost starší sestru a ta v pětatřiceti nechodila na koncerty ani si nekupovala desky. A dnešní pětatřicátníci...
Na kdy plánujete nové album?
B: Na chalupu se možná zavřeme už příští týden, tak uvidíme. Plány máme, ale všechno se to vzhledem k Botanicule a teď tomu dubnovému představení prodlužuje. Nezbývá nám ani nic jiného. S Hu jsme projezdili už celou republiku a musíme obnovit repertoár.
Máte už nějakou koncepci?
H: Je jednoduchá: jet na chalupu a nahrát tam první, co nás praští do nosu...
B: A předtím ještě chceme udělat ípíčko, protože řada skladeb dozrála už během dodělávání Botaniculy...
H: Máme nápad udělat ho z našich cestovních nahrávek na diktafon. Jednu písničku už máme. Jmenuje se Vlak SuperCity a je z pardubického nádraží. A pak máme strašně moc zvuků třeba z turné na Ukrajině a z Ameriky. V tomto případě ale určitě půjde jen o download.
Ještě předtím vyjde Botanicula na vinylu?
H: Vinyl vyjde pravděpodobně už v květnu u Minority Records. Za nás je to potvrzený, čekáme jen na finální vyjádření labelu. A taky si to chceme sami vydat na CD...
Do jaké míry vás inspiruje balíček spřízněných kapel z Bum Bum Satori?
H: Myslíš Prokopův klan? Jsou to víc než kapely, které se nám líbí, jsou to kamarádi...
Myslíte, že v tomto silném složení nějak ovlivňujete směr ubírání a vnímání hudby v Česku?
B: Pohybujeme se ve skupince aktivních lidí, tak nám někdy samozřejmě přijde, že je tady opravdu hodně zajímavé hudby, která se ve velkém šíří mezi lidi, jenže ono je to ve skutečnosti pořád menšinové...
Podporují vás v těchto menšinových aktivitách vaše rodiny?
H: Moji rodiče jsou velcí fanoušci...
B: Taťka založil kroniku...
H: Mému taťkovi je jednasedmdesát, naučil se s internetem, dokonce si stahuje videa...
B: Honzův taťka si stáhl záznam z předávání ceny v Americe, vyfotil si to... a mají to doma na zdi v rámečku...
H: ... a u taťky Báry zase nahráváme.
Jaké jsou tři vaše největší hudební zážitky z poslední doby?
H: Můj osobní nejlepší koncert loňského roku pořádala hradecká filharmonie v Katedrále svatého Ducha. Dělali Hodinky s Arvo Pärtem a bylo to úžasné. Jsou to modlitby, které probíhají po třech hodinách a já šel na ty první, ve tři a v šest ráno. Bylo to hrozně silné...
B: Na Arvo Pärtovi se shodneme, to je naše stálice, a moje osobní srdcovka je Björk.
H: Hodně se mi líbí taky chlápek, který si říká Baths...
B: ... nebo Caribou, dříve Manitoba, toho máme taky společného...
H: Pro mě byl velkej a silnej zážitek, a to ti beru trumf z rukávu, kyjevský koncert Napszyklat. Přestali hrát s bubeníkem a zůstali jen dva, byl to jejich první koncert v této sestavě, kde hodně improvizovali. Líbilo se mně úplně všechno.
B: Navíc to jsou skuteční přátelé, vztahově něco jako s Járou Plachým z Amanity. Jsme si celkově tak blízko, že nějaká společná práce je už dávno na spadnutí. A do třetice, hodně výrazný mně přijdou ještě třeba Dälek...
Takové hudební fanouškovství u vás fungovalo vždycky?
B: Byla jsem nejstarší sourozenec a přestože rodiče byli rozhlasáci, neměli jsme doma vůbec žádný přehrávač. U nás se prostě poslouchalo jen rádio. Na walkman jsem si našetřila až na gymplu a moc jsem si to užívala... ale to vyhledávání a poznávání kapel, které kolem nás jsou, to je u mě ve větší míře vlastně pořád ještě čerstvé...
H: Já jsem měl vždycky období, kdy jsem něčemu úplně propadl, které střídalo období, v němž jsem toho poslouchal víc. Napoprvé jsem propadl slovenské popové hudbě osmdesátých let – hrozně jsem na základce hltal Elán, Banket, Tublatanku, Team...
A Mariku Gombitovou?
H: Taky, některé písničky má super, než přišel gympl a nezbytní The Cure a potom hodně silné období Queen... Později jsem poslouchal všechno možné, Suzanne Vegu, Portishead a další a v roce 1998 jsme jeli stopem do Petrohradu a zasekli se Pobaltí, kde se nám to hrozně líbilo – a tam jsem zase propadl ruské hudbě. Měl jsem snad čtyřleté období, kdy jsem poslouchal jen ruské kapely, např. Agatu Christie, Nautilus Pompilus, což bylo mé poslední velké fanouškovské období. S kamarádem jsme dokonce udělali kapela Agata Christie revival band, což mělo nedávno takový smutný dojezd. Zjistil jsem, že jeden ze zakladatelů této kapely dělá propagandu pro Kreml...
Živíte se dnes výhradně muzikou. Existuje mimo zmíněné Honzovy mapy ještě nějaká další činnost, kterou byste svůj kulturní přetlak nějak vybalancovávali?
H: Mě třeba teď hodně baví řezat dříví motorovou pilou.
B: A já Honzovi ty větve vždycky držím. Ony se totiž vždycky nějak točej. To vyvažování muziky něčím skutečně zemitým nám pak chybí hlavně na cestách, i když se poslední léta taky trochu věnuju výtvarné činnosti...
Neříkala jsi taky něco o hladovkách?
B: Teď právě jednu držím. Četla jsem o nich něco málo, pár známých v tom jede a chtěla jsem to taky už dlouho zkusit. Slyšela jsem o chlapíkovi, který už nejí sedm let nebo o lidech, kteří se živí pouze pránou. Já ale zatím dávám jen jednodenní půsty a chystám se na třídenní hladovky, které si můžu naplánovat sama.
H: Každopádně by to nikdo neměl dělat kvůli hubnutí, protože to beztak rychle zase nabere...
B: Snažím se tím trochu čistit. Navíc bych mohla jíst fakt pořád, nemám žádnou záklopku. Přemýšlela jsem o tom během střevní chřipky v Polsku. Nějaký čas jsem nejedla a dostala jsem se do perfektního stavu. Najednou jsem začala mít pocit, že jídla všichni potřebujeme mnohem míň.
H: Třeba Ukrajinci ve srovnání s námi jedí o hodně míň – a není to podmíněný tím, že by neměli peníze...
B: Koupila jsem si teď knížku od jedné doktorky, která se hladovkami zabývá už hodně let. Ordinuje lidem dlouhodobý zdravotní hladovky, kdy se žije na tekutinách a vitamínech. Nemám ráda fanatický ezoterický přístupy. Její postoj je pro mě mnohem víc srozumitelný. Věřím, že to funguje.
Závěrem se ještě vrátím k vašim počátkům. Hudbu jste v divadle začali dělat plánovaně, nebo zrovna nikdo jiný nebyl po ruce?
H: Vyplynulo to tak nějak přirozeně. Do školy jsem chodil s bráchou vůdčí osoby Divadla DNO Jirky Jelínka, se kterým jsme hráli i v pár kapelách – a když došlo k rozdělení rolí, hudba mně už nějak zůstala. K našemu vyčlenění pak došlo taky proto, že většina lidí z divadla odešla do Prahy, Brna nebo Norska. V Hradci jsme vlastně zůstali jen sami dva...
B: Ze začátku jsme vzhledem k naší minulosti hráli ve velice komorních divadelních prostorech, kde nás návštěvníci častokrát brali jako nějakou velkou srandu, i když jsme to tak nemysleli. Ten náš materiál tehdy byl takový subtilní...
H: Vývoj naší hudby hodně souvisí s technologií, kterou jsem se učil za provozu. Všechno jsme zpočátku dělali akustickou cestou, nepoužívali jsme počítač, písničky byly takové křehčí...
Měli jste nějaký inspirační vzor? Napadají mě třeba tehdejší Dlhé diely, dnes už vystupující pod názvem Longital...
H: Nad tím jsme vůbec nepřemýšleli. Měli jsme kapelu i divadla ve více lidech, ale nějak nebylo možné se zkorigovat. Zkusili jsme to proto ve dvou – a současně jsme chtěli kapelu udělat tak, aby nevyzněla úplně folkově. Jedinou možností bylo koupit looper a naučit se s ním.
Už ho ovládáš?
H: Moc ne...
B: Ale má už DVA...
