Mojí iniciací do světa hudebních empétrojek, peer-to-peer sítí a podobných záležitostí, byl počátkem tisíciletí americký web Epitonic.com. Měl jsem tehdy zrovna downtempové období, zároveň mě bavila IDM a další styly poslechové elektronické hudby a právě zmíněný web svým kurátorovaným výběrem zdarma stahovatelných skladeb a výčtem vazeb mezi jednotlivými umělci mou vášeň dokonale sytil. Právě tady jsem poprvé narazil na jména, jako je Lali Puna a další zástupci německé indietronické scény kolem labelu Morr Music.
Ač Vídeňák, patří k ní svým způsobem i Bernhard Fleischmann. Jeho LP Pop Loops For Breakfast bylo ostatně v roce 1999 první položkou berlínského vydavatelství a až na pár výjimek si ti dva zůstali věrní dodnes. Vyzbrojen grooveboxem Roland MC-505, pokoušel se Fleischmann v počátcích skloubit vášeň pro technologické kutilství se smyslem pro výrazné, někdy trochu sentimentální melodie. Postupem času se sice jeho nástrojový park rozrostl, tyhle dvě nitky se v jeho hudbě splétají dodnes.
Dají se vystopovat i na nové desce Stop Making Fans, kterou B. Fleischmann vydává na Morr Music počátkem února. Na první poslech se toho od poslední, šest let staré nahrávky I'm Not Ready For The Grave Yet, moc nezměnilo, další poslechy ale přece jen nějaké posuny odhalují. Fleischmann začínal jako solitérní experimentátor s grooveboxem Roland MC-505, postupně se ale jeho zvuk rozkošatěl, jak přibývaly nástroje a ustaloval se kádr spolupracovníků. Novinka je tak de facto dílem plnohodnotné kapely, což potvrzují i nejnovější promofotky, na kterých Fleischmann pózuje se třemi dalšími hudebníky.
Tento přerod se pochopitelně neobešel bez změn na hudební rovině. Slovo indietronika sice na Fleischmannovu tvorbu stále sedí, stále více se ale důraz posouvá na jeho první část. V některých momentech zní novinka jako umírněná středoevropská verze LCD Soundsystem, jiné skladby zas připomenou instrumentální verzi The Postal Service. Stále častěji si také Fleischmann stoupá za mikrofon, do kterého už zdaleka jen nedeklamuje, ale i celkem obstojně zpívá.
Stop Making Fans je zkrátka albem, jenž si svérázným způsobem pohrává s písňovou formou, kterou Fleischmann plní tu krautrockem, tu ozvuky new wave a jindy zase něčím na způsob post-rocku. Všechny tyhle výpůjčky se mu daří přetavit ve výraz, který se nepodobá nikomu a ničemu na současné hudební scéně. Stylovou neuchopitelností jsou mu nejblíže individualisté typu Becka či Davida Byrnea, což by Fleischmanna jistě potěšilo - k Byrneovým Talking Heads se ostatně hlásí i samotným názvem alba.
Podcast, který vám po delší pauze předkládáme, je z kategorie „vlivy a oblíbené skladby“. Najdete tu směs leftfield elektroniky, původní i aktualizované hudy z Afriky, krautrock a spoustu nezařaditelných, nicméně chytlavých skladeb. V závěru dojde i na dvě písně, které nesou podobné politické poselství, jako deska Stop Making Fans. Více o něm i o dalším věcech se dočtete v následujícím rozhovoru:
Představ nám blíž svůj podcast! Proč zní zrovna tam, jak zní?
Jde o směs skladeb, které jsem v posledních letech hodně poslouchal a které mě doprovázely při vzniku nové desky. Některé jsem hrál jako DJ, jiné znám z koncertů, nebo jsem si je pouštěl ve studiu. Svým způsobem jde prostě o pozvánku do mého hudebního světa.
Používáš ještě groovebox Roland MC-505, se kterým si před 20 lety začínal dělat hudbu?
Už ne. Po čase mi přišlo, že už ho znám skrznaskrz a že už jsem s ním dosáhl všeho, co jsem chtěl. Proto jsme se zaměřil na jiné nástroje, včetně analogových syntezátorů a různých starších kláves. Hodně ale používám i počítač, kde používám různé plug-iny a knihovny samplů. Vždycky mi šlo o to, najít pro svou hudbu ty správné zvuky, takže když jsem vyčerpal možnosti grooveboxu, začal jsem se poohlížet jinde.
I když žiješ ve Vídni, býváš spojován s německou indietronickou scénou, která zplodila projekty jako jsou Lali Puna, Tied & Tickled Trio nebo Schneider TM. Může za to jen to, že vydáváš na Morr Music nebo v tom vidíš ještě něco jiného?
Myslím, že to souvisí hlavně s mým napojením na Morr Music, které má kořeny spíše v hudební příbuznosti než v nějaké geografické příslušnosti. Řekl bych, že má hudba čerpá ze zdrojů, které se dají najít na celém světě.
Vídeň nemá zrovna pověst bůhvíjakého kreativního centra. Netoužil jsi někdy žít někde, kde to z hudebního hlediska víc žije?
Pro mě je Vídeň město, kde žiju a mám to tu rád. Po pravdě – čím víc cestuju, tím víc pozitivních věcí na životě ve Vídni nacházím. Mám pocit, že se toho tady děje celkem dost, jen ty místní scény možná nejsou tak vidět, protože nejsou in jako scény v jiných městech. Pořád je tu ale co objevovat! Je fakt, že na některých koncertech vídám pořád dokola stále stejné lidi, to ale asi bude ve všech městech stejné. Z pracovního hlediska mi ta uvolněná atmosféra Vídně naprosto vyhovuje.
Zdá se mi, jako bys dělal hudbu hlavně pro své potěšení, s čímž souvisí i tempo, se kterým vydáváš nové věci. Měls to takhle vždycky nebo jsi doufal, že svou tvorbou uděláš větší díru do světa?
Jasně že bych svou hudbou rád oslovil co nejvíc lidí. Kdykoli se ale pustím do skládání, leze mi z toho pořád jenom „moje“ hudba. Bylo by fajn, kdyby mě poslouchaly masy lidí, nebudu ale měnit to, co dělám, jenom proto, aby se to víc líbilo. Nesnažím se nikomu za každou cenu zalíbit. Spíš doufám, že se mi podaří posluchače oslovit mým vlastním hudebním jazykem. Jednou jsem dostal otázku, kdy už konečně napíšu nějaký hit. Mohl jsem odpovědět jenom to, že hity píšu, jenom v nich ta hitovost není úplně prvoplánová.
Co se delších prodlev mezi alby týče, tak tak hraje roli víc věcí. Kromě toho, že chci mít čas sám pro sebe, dělám v mezidobích na různých dalších projektech, jako je hudba pro divadlo a film. Taky mám kapelu Villalog, se kterou připravujeme nový materiál, i tady nám to ale nějaký čas zabere.
Název nového alba je aluzí na koncertní film Talking Heads Stop Making Sense. Na desce je i skladba We've Heard The Talking Heads Talking. Je to náhoda nebo ses tím snažil říct něco konkrétního?
Náhoda to není! Původně se album mělo jmenovat Between The Chairs, There's Place For Stairs, pak mi to ale jako název desky přišlo moc dlouhé. Dokončení alba trvalo celkem dlouho. Někdy v roce 2015 jsem přišel s názvem Stop Making Fences, kamarád Markus (kytarista Markus Schneider, který s B. Fleischmannem často vystupuje a hraje i na nové desce – pozn. aut.) mi ale špatně rozuměl a udělal z toho Stop Making Fans. Došlo mi, že oba názvy vlastně vyjadřují totéž, i když to ten druhý dělá s větším humorem.
Svým způsobem jde o politický statement. Jde o to, nedělat věci proto, že se budou líbit a vy z toho pro sebe vytěžíte maximum. Spíš by se mělo dělat to, co je spravedlivé, autentické a vede k zodpovědnému přístupu k životu. Může se to týkat čehokoli – politiky, ekonomiky, hudby... Ve skladbě We've Heard The Talking Heads Talking se zabývám otázkou, jak může umění, nebo konkrétně hudba, ovlivnit náš každodenní život. U Talking Heads mě fascinovalo, jak dokázali spojit pop s intelektuálním obsahem písní. Navíc to dělali s humorem a upřímností, které jsem si vždycky cenil.
Co tě čeká v nejbližší době a dál v budoucnu?
Doufám, že mě čeká hodně koncertů, stejně jako skládání hudby pro divadelní hry, výstavy a filmy.
Tracklist:
1115: Gloom (Alien Transistor)
Photay: Illusion Of Seclusion (Astro Nautico)
The Kondi Band: Yeanoh (Powe Handa Blingabe) (Strut)
Clap! Clap!: Oriens.Oriri (Black Acre)
Can: Vitamin C (United Artists Records)
Caribou: Sundialing (Merge Records)
Free The Robots: Rattlesnake (Apha Pup Records)
Fashawn: Samsonite Man (One Records)
Goldene Zitronen: Wenn ich ein Turnschuh wär (Buback)
William Onyeabor: Politicians (Wilfilms Records/Luaka Bop)
