Před třinácti lety vyšel na webu Musicserver.cz článek o fiktivních hudebních kapelách. Napsal ho Karel Veselý a skoro celý ho zasvětil filmovým skupinám v rozpětí od The Rutles přes Spinal Tap až po The Blues Brothers. V závěru článku padne zmínka i o několika kapelách, které se zrodily na stránkách knížek. Je mezi nimi i fiktivní funková úderka, kterou si v alternativním Československu 80. let nechá postavit generální tajemník ÚV KSČ Gustáv Husák. Kapela figurovala na stránkách webového románu na pokračování s názvem Ta bomba se jmenuje funk, jejíž autor byl v článku označený za anonymního. Zasvěcení ovšem dobře vědí, že se jednalo o dílo samotného Veselého.
Román už dnes není na původní adrese dostupný, už brzo ale vyjde jeho přepracovaná verze. Pod názvem Bomba★funk ji vydá nakladatelství Bigg Boss, se kterým Veselý dlouhodobě spolupracuje. V roce 2010 tu vydal své dějiny černé hudby (Hudba ohně), o rok později se editorsky podílel na vlajkové lodi nakladatelství, kterou představuje mamutí encyklopedie tuzemských subkultur (Kmeny). Bomba★funk je Veselého prvním beletristickým dílem, ačkoli autorovo heslo na Wikipedii naznačuje, že má s psaním fikce bohaté zkušenosti.
Mnohem známější je ovšem coby hudební publicista, a to ne jen tak ledajaký. Už v době, kdy psával pro Musicserver.cz, měl pověst mimořádného talentu. Ten kromě značné erudice a schopnosti věcně i čtivě sdělovat své myšlenky, zahrnuje i velké pracovní tempo. S trochou nadsázky u nás snad neexistuje periodikum, pro které by Veselý v minulosti alespoň jeden článek nenapsal. Po smrti Apačky přijal nabídku stát se jedním z editorů Full Moonu, který je dnes vedle hudební redakce Radia Wave jedním z jeho hlavních působišť.
S nápadem na funkový podcast přišel Veselý sám. Od začátku bylo přitom jasné, že půjde o mix, který si se žánrovým omezením nebude příliš lámat hlavu. „Funk je (...) vlastně trochu schématický žánr, já jsem chtěl spíš představit různé podivnosti, které se dějí na jeho okrajích,“ obhajuje autor svůj všežravý přístup. Klasické funkové figury typu George Clintona či Rogera Troutmana se tu tak střídají se svými modernémi následovníky, jako je Karriem Riggins nebo Dâm-Funk, ke slovu ale přijde i avantgarda v podání Can či The Art Of Noise. Tahle společnost by roztančila i Gustáva Husáka!
Představ nám blíž svůj podcast! Proč zní zrovna tak, jak zní?
Můj román se odehrává v letech 1988-1989 a točí se celý kolem funku, tudíž nebylo moc o čem přemýšlet. Nakonec ale nezůstalo jen u osmdesátkového synth-funku. Funk je ale vlastně trochu schématický žánr, já jsem chtěl spíš představit různé podivnosti, které se dějí na jeho okrajích. Proto jsem si znovu prošel diskografie svých oblíbenců a hledal záměrně jejich největší úlety a postupně jsem se dostával k skutečně extrémním ujetostem. V jeden okamžik jsem měl plán udělat absolutně divný mix, čistě funkovou psychedelii vystřelenou do kosmu, nakonec se mi tam ale dostaly i některé popovější momenty, což je myslím k dobru věci. Byla to zábava, nejlepších deset hodin strávených s kalhotama na sobě za poslední měsíce.
Platíš za jednoho z největších znalců černé hudby u nás. Kde se v tobě tahle vášeň vzala?
Marně vzpomínám, kdy jsem poprvé slyšel funk, možná to byl James Brown, možná až George Clinton prostřednictvím samplů u Dr. Dre nebo Snoop Dogga. Hodila by se mi nějaká historka, ale žádnou bohužel nemám. Měl jsem to štěstí, že jsem ve formativních letech v začátku devadesátých let narazil na hip hop, který byl tehdy (a vlastně pořád je) vzrušující silou přepisující pravidla popu. Poslouchal jsem vždycky hodně i kytarovky, ale tohle bylo něco primárnějšího, zasáhlo mě to někde uvnitř. Marně se to snažím nějak definovat, ale dalo by se třeba říct, že černá hudba pro mě zosobňuje život a jeho tep, nepředvídatelnost, nepolapitelnost, schopnost improvizace, špínu, radost… Zas a znova mě to vrací ke slovu „funk“.
Kdo je podle tebe největší český funkster? Jiří Korn? Roman Holý? Někdo úplně jiný?
Těžko hodnotit, protože Korna jsem osobně nikdy nepoznal a Romana Holého jen velmi zběžně. Proto volím Vláďu Dubu, alias legendárního DJe Macea, který dělá už roky rozhlasový pořad Grundfunk (nyní na Radiu Wave) a v minulosti mě provedl funkovými dějinami. Párkrát jsme spolu vyrazili na koncerty žánrových legend po Evropě a kdykoliv se potkáme, je to pro mě zážitek. Pro mě Maceo skutečný funkmaster!
Tvůj podcast ukazuje, že funková DNA se úspěšně replikuje i do jiných žánrů. Dá se nějaký podobný stylotvorný prvek vypozorovat i v české hudební tradici?
U nás byl funk vždycky převzatý, často zbytečně otrocky nebo rovnou zcela nesmyslně. Ty domácí mutace proto vždycky připomínaly výtvory z genetické laboratoře Dr. Mephesta ze South Parku, jako třeba opice s dvěma zadky. Ať už to bylo papundeklové normalizační disco nebo kumštýřské, honimírské funky z devadesátek. Tfuj!
Podcast vychází jako upoutávka na tvou první beletristickou knížku. Jak dlouho jsi tuhle věc nosil v sobě a kdy ses rozhodl, že tohle je právě to, co si zaslouží být napsáno?
Příběh o funkové kapele v posledních letech normalizace mě napadl už před nějakými patnácti šestnácti lety, tehdy jsem ale neměl trpělivost ani autorské schopnosti ho dotáhnout do smysluplného konce. Dostal jsem se asi do čtvrtiny naplánovaného příběhu a pak jsem zamrzl. K tématu jsem se vrátil před dvěma lety, potřeboval jsem tehdy nutně vykouknout ze stereotypu publicistického psaní a hledal jsem námět na povídku nebo román. Prošel jsem si několik rozepsaných věcí v šuplíku a tahle vyhrála. Bylo hodně zajímavé pracovat s vlastním textem po takové době, překvapivě mě tehdy i teď napadaly podobné myšlenky, jen teď jsem je už uměl lépe napsat. Doufám, že moje já z roku 2002 na mě není naštvané. Na každý pád to byla zábava a sám sebe jsem překvapil tím, že jsem to nakonec dokončil. Dodnes tomu vlastně nemůžu uvěřit.
V poslední otázce se obvykle ptám autorů podcastu na jejich tipy na zajímavé české kapely, projekty a dje. U tebe udělám výjimku. Zajímaly by mě tvé tipy na domácí hudební publicisty, které stojí za to dlouhodobě sledovat.
To mě stavíš před trochu nepříjemný úkol. Někoho pochválím, další kolegové budou naštvaní, že jsem je nejmenoval. V současnosti dělám editora v hudební redakci Radia Wave a v časopise Full Moon, takže čtu texty takříkajíc ještě za tepla a zároveň jsem vázán loajálností ke „značce“. Jména po mě nechtěj, v obou líhních mám své oblíbence, ale občas si rád přečtu i další. U autorů oceňuji široký kulturní rozhled, neobvyklé postřehy a svěží jazyk, ale i zcela neortodoxní přístup k tématu. Zdaleka nejlepší by bylo, kdyby tu byl někdo, kdo by měl všechny tyto vlastnosti. Když po přečtení článku zamířím na Spotify, je to známka toho, že je to skvěle napsané.
Tracklist:
James Brown on CNN being interviewed high on PCP (YouTube rip)
Egyptian Lover: My House (On The Nile) (album On The Nile, 1984)
Scott Grooves: Mothership Reconnection (Daft Punk Remix) (singl Mothership Reconnections, 1998)
Vox Populi!: Funk Off (album Cut Chemist Presents Funk Off, 2013)
Propaganda: Thought part I (album A Sercet Wish, reedice z roku 2010)
Kraftwerk: Numbers (album Computer World, 1981)
Roger Troutman: Superman (album The Many Facets Of Roger, reedice z roku 2002)
Dâm-Funk: Burn Straight Thru U (album Toeachizown, 2009)
Neu!: Super 16 (album Neu! 2, 1973)
Snoop Dogg: Sexual Eruption (album Ego Trippin, 2008)
George Clinton: You Shouldn't-Nuf Bit Fish (album You Shouldn't-Nuf Bit Fish, 1983)
James Pants: Cosmic Rapp (album Welcome, 2008)
J Dilla: Body Movin' (album The Shining, 2006)
Karriem Riggins: The Oddness (album Headnod Suite, 2017)
Funkadelic: Yellow Light (album First Ya Gotta Shake The Gate, 2014)
Can: Vitamin C (album Ege Bamyasi, 1972)
Bernie Worrell: Reprise: Much Thrust (album All The Woo In The World, 1974)
The Art Of Noise: A Time For Fear (Who's Afraid) (album Who's Afraid Of The Art Of Noise, 1984)
Prince: Orgasm (album Come, 1994)
Zkuste taky:
