Jedna z prvních věcí, kterou se naučí hlavní hrdina knížky Tracyho tygr, když nastoupí do práce k Otto Seyfangovi, je ta, že rozdíl mezi dobrou a prvotřídní kávou spočívá v reklamě. S DJi je to jakbysmet - ti nejslavnější cestují po celém světě a užívají výhod, které byly dříve vyhrazeny rockovým hvězdám. Do taneční nirvány vás ale stejně tak může přivést povedený set méně známého adepta DJského řemesla, na kterého natrefíte nad ránem v potemnělém klubu či na svatbě známého, se kterým se vlastně zas tak dobře neznáte. Všechno záleží na hudební vnímavosti a schopnosti kombinovat dohromady skladby, které mají podobné rodokmeny nebo naopak objevovat styčné plochy tam, kde by je nikdo jiný nehledal.
Náš nový podcast je přesně takového ražení. Má ho na svědomí Lukáš Grygar, kterého můžete znát z tiráže Fullmoonu, případně coby Gingera z nočního vysílání Radia 1. Mezi dalšími charakteristikami nesmí chybět slova jako herní novinář, zrzek, sportovec, potetovanec a syn astronoma Jiřího Grygara. Lukáš samozřejmě není DJ v tradičním slova smyslu, pokud ale chápeme DJský mix jako svébytnou uměleckou disciplínu, pak jeho příspěvek do naší podcastové série pravidla této disciplíny bezezbytku naplňuje. Troufám si dokonce tvrdit, že kdyby tenhle mix vyšel pod hlavičkou některé zavedené série, jako je třeba řada DJ-Kicks, stal by se z něj velký hit. Pravdou ale je, že by v tomhle kontextu úplně zapadl vtípek s použitím skladby Jiřího Korna Karel asi nese čaj a právě kontext je při poslechu Lukášova podcastu klíčovým pojmem.
Vedle sebe se tu totiž objevují skladby různých žánrů a různých dat vzniku. Jednou zazní skladba skoro celá, jindy z ní zbyde jen několikasekundová citace, jejímž prostřednictvím na nás autor pomrkává a dává najevo, na jaké hudbě vyrostl jako posluchač. Výsledný dojem je asi takový, jako když nahlížíte do cizího adresáře s empétrojkami, kde některá jména důvěrně znáte, o jiných víte jen to, že existují a o jiných jste zase neslyšeli vůbec. Pro majitele empétrojkové kolekce ale mají všechny položky nějaký význam a dohromady tvoří výpověď o jeho osobním vkusu. Zařazení do mixu pak z konkrétních skladeb stírá poněkud muzeální prach a vdechuje jim nový život.
Stalo se zvykem, že podcasty vydáváme k nějaké významné události v hudebním životě jejich autora. Aktuálně je takovou událostí vydání singlu Cukr, kterým Lukáš Grygar láká na své připravované album Parket. Když počítáme i různé jednorázové projekty, jedná se už o jeho pátou desku. Její bezprostřední předchůdkyní byla kolekce klavírních DIY šansonů Láska Bystrouška. Novinka by měla být podstatně roztančenější, zvukově rozkročená mezi alternativním rockem a taneční elektronickou hudbou. Přesně taková je i skladba Cukr, která zní jako koktejl namíchaný ze skladeb kapel Midi Lidi a Vložte kočku. Na celou desku si ještě pár týdnů budete muset počkat, filmový videoklip ke skladbě Cukr si ale můžete pustit už nyní.
O nové desce, hudbě k počítačovým hrám a o tom, jak proniknout do světa klasiky, jsme si s Lukášem povídali v následujícím rozhovoru:
Představ nám svůj podcast! Proč zní zrovna tak, jak zní?
Protože chci tančit! Je to muzika, která se mnou hejbe, která má - navzdory svýmu po všech čertech rozstrkanýmu původu - společnej pohybovej potenciál. Zároveň jde o do určitý míry o průřez repertoárem, kterej pro mě byl v širším smyslu slova určující z pohledu linek, sbíhajících se na nový desce.
Rád bych se bil v prsa takovým tím konstatováním, že nový písničky jsou úplně jinde, než na předchozí desce. Zvukově jsou, ale pořád zůstávají moje. Pořád je to do velký míry autobiografie, do míry ve skutečnosti větší, než může nezainteresovanej posluchač rozklíčovat. Ulevuju sobě, svejm vášním, škrábu i lížu si rány.
Ty si své desky nahráváš kompletně sám. Nechybí ti občas nějaký spoluhráč, který by tvůj pohled na danou věc zkorigoval?
Spoluhráč mi chybí, pokud bych to chtěl vytáhnout ven. Léta mi bylo vyčítáno, že svý písničky nehraju živě, ale já to neumím. Nebo jsem lépe řečeno nikdy nenašel dostatek odhodlání zkusit se s tím poprat. Ale doma, doma jsem sám se svejma náladama a nápadama a vyhovuje mi to. Omezuje mě jen vlastní neschopnost.
Jiné je to v kapele Pan Dur, se kterou zpívám. Obecně je to skvělá zkušenost. Nehrajem si na demokracii - písničky patří v první řadě tomu, kdo je napsal, což je kytarista. Když pominu, že vylézt na pódium poprvé v třiatřiceti je zvláštní kombinace sebevědomí a totální bezradnosti, nejzajímavější pro mě bylo hledat svý místo v materiálu někoho jinýho. Navíc v materiálu, kterej je nejenom v textech, ale obecně ve frázování a poloze o notnej kus jinde. Vlastně mi tak nezbývá moc času starat se o svůj názor, i když ty srážky, kdy já, kterej hudbu vnímám čistě pocitově, zvukově, jdu s nějakým nápadem proti tomu, co cejtí muzikant, už samozřejmě byly. Snažím se při nich naučit rozlišovat, co je pro danou věc nebo situaci z pohledu kapely podstatný, a na čem mám tendenci bazírovat, protože sám za sebe bych se s tím neztotožnil.
Své veřejné aktivity dělíš mezi hudbu a počítačové hry a určitě sleduješ i průniky těchto disciplín. U filmu je hudba důležitou složkou, jak je tomu u her? Existují tu rovněž lidé typu Hanse Zimmera nebo Johna Williamse?
Už jo. Dokonce máme i Morriconeho: Austin Wintory seká několik soundtracků ročně a drží si neuvěřitelnou formu, včetně skákání mezi žánry. Když si poslechneš jeho Banner Sagu, jsi někde úplně jinde, než když si poslechneš jeho čerstvej Sunset. A to je Wintorymu sotva třicet, kristepane! Herní hudba je konečně tak pestrá, jako jsou, konečně, pestrý hry. Z mainstreamu doporučím naprosto fenomenálního Oliviera Derivièra, z okrajů práci Jessicy Curry, doseone (ano, toho ze Subtle), a cokoli, na co sáhne Liz Ryerson, vydávající pod přezdívkou ella guro. Nedávno pustila ven EP Year Zero a i když mě ne všechno baví, má naprosto unikátní rukopis.
V hudbě máš dost eklektický vkus, což se ostatně promítlo i do tvého podcastu. Co se do něj ale nepromítlo, je tvá vášeň pro klasickou hudbu. Kde se v tobě vzala a jak vypadá tvé TOP 5 skladatelů?
Ta stopa je velmi konkrétní, a když pominu v dětství zasetý vnuknutí typu Purcellova Abdelazera nebo Mozartovu Malou noční hudbu, oboje na zásadním cédéčku Musica Nocturna, všechno vyvřelo skrze Fantazii na téma Thomase Tallise. Peter Weir mě s ní roztrhal na kusy ve filmu Master And Commander, a když jsem si skladbu dohledal celou, zjistil jsem, že filmovej úryvek je špička ledovce, že to má všechno ještě další, mnohem intenzivnější vrchol. A nabyl podezření, co ostatního úžasnýho se v klasice schovává. S pomocí jednoho osudovýho setkání jsem se protáhl králičí norou dovnitř zcela novýho světa.
Žebříčky v něm nevedu, ale od boku zmíním určitě Purcella, Vaughana Williamse, Grażynu Bacewicz, Martinů a tu hromádku sisyfovský frustrace, kterou byl Rued Langgaard.
Mezi třicátníky, ke kterým oba dva patříme, je aktivní zájem o klasickou hudbu spíš výjimkou. Máš pro to nějaké vysvětlení?
Mně klasiku léta vzdalovala aura naprostý neproniknutelnosti. Už takhle, když tě baví hromada různý muziky, strávíš tunu času rozkoukáváním se, a několik staletí je náklad, u kterýho člověka brzdí obava, že když ho neuchopí systematicky, neuchopí ho nijak. Navíc nelze pominout, že klasika je z valný většiny hlasem dávný minulosti, naprosto mimo současnej společenskej i kulturní jazyk! To by bylo bláhový čekat, že zvládne oslovit jen tak, bez nějakýho ponouknutí vstříc danýmu kontextu.
Moje trajektorie od filmem vyvolaný emoce je výmluvná. K tomu platí, že ve většině případů jde o náročnější poslech, než držet se melodie nebo beatu, který tě vezmou kolem ramen a mluví s tebou tak, že jim rozumíš bez jakýhokoli úsilí. Čímž nenarážím na hudební teorii, do který nevidím, ale na zvuk orchestru, zvuk komorního tělesa, taky na struktury dalece přesahující dnešní stopáže a soustředění... Když s tímhle nevyrůstáš, mluví to k tobě cizí řečí. S disonancí se potkáš spíš přes Hitchcockovo Psycho, kde tě má děsit, a pak teprve slyšíš sto let starý skladby ze začátku 20. století a máš ty asociace úplně naruby.
Klasika není zadarmo. Nepřestávám věřit, že dokáže oslovit širší spektrum lidí, ale výrazně víc než ty anekdotický tři procenta populace to asi nikdy nebudou.
Z vlastní zkušenosti vím, že strávit takového Mozarta není vůbec těžké, do takového Griega jsem se už ale nedokázal dostat. Máš nějaký nápad, jak na to? (Nemyslím na Griega obecně, spíš mi jde o překonání určité bariéry při pronikání do poměrně neznámého kánonu.)
K čertu s kánonem. Musíš to vzít tou dírou, která si tě sama přivábí. Odhaduju, že už mám naposloucháno relativně dost, ale třeba ke Griegovi jsem se zatím vůbec nedostal! Nic mě k němu nedovedlo. Baví tě Mozart? Tak si zkus poslechnout Haydna! Pro tzv. moderního posluchače je na každej pád vděčnou cestou minimalismus a obecně ty přístupnější věci ze soudobý hudby. Paradoxně jsou to přitom věci, se kterýma mají problém naopak v tý klasický klasice – Reichovu Music for 18 musicians skousne daleko líp fanoušek post rocku než Strausse. Totéž u Glasse. A dál Riley, Morton Feldman, melancholickejm duším Arvo Pärt, odvážnějším fantastickej spektralista Gérard Grisey. Prostě věci, který dokážou chytit za uši, aniž bys ty uši potřeboval mít vycepovaný, aniž bys potřeboval rozumět kontextu. Vsadím se, že kdo si na youtube pustí Within Her Arms od Anny Clyne nebo Partitu pro 8 hlasů Caroline Shaw, ten se chytí.
Většina bariér, který u klasiky vnímám, se točí kolem tý únavný, předvídatelný opulentnosti, ale ta se týká jen konkrétní výseče. Smrt romantismu! Radím brousit mimo zdánlivě povinný jména, jakkoli jsou vesměs opravdu skvostný. Netrap se Mahlerem, pusť si do tmy pokoje Nocturne Symphonique od Busoniho. Nenuť se do Chopina, pusť si Satieho. Beethoven počká a dovede tě k němu nějaká zcela nahodilá souvislost. A běž na koncert, a běž na něj bez obav! Kdysi jsem vzal ženu na barokní operu, a překvapilo mě, jak upřímně nesvá si tam přišla. Jako vetřelec na nepřátelským území. Rok nato jsme mezi hipsterama v Barbicanu okouzleně poslouchali Pärta a všechno nesvý bylo pryč. Nesedí to zcela přesně, ale říkám tomu stigma výchovnejch koncertů. Škrob, kterej si dosazuješ někam, kde ve skutečnosti není. Nemusíš se bát užít si společenskou událost, užít si krásný lustry a krásně oblečený lidi, nemusíš se bát netleskat, dokud nezačnou tleskat ti, kdo ví kdy. Živej kontakt je klíčovej. Obzvlášť soudobější věci naživo dýchají úplně jinak, respektive u nich úplně jinak dýcháš ty, protože ti secvaknou myšlenky a stavy, pro který doma u nahrávky není prostor. Na tohle konto doporučuju koncem srpna výlet do Ostravy, kde na Dnech nové hudby funguje ta soudobá vážná zcela mimo rituály a klišé, který máme s klasikou obvykle spojený. Škoda, že letos vynechává pražskej Contempuls.
Tracklist:
Max Tundra - MBGATE (Domino)
Ohm Square - Lunar Bass (Next Era)
Fujiya & Miyagi - Knickerbocker (Full Time Hobby)
Jason Forrest - Spectacle to Refute All Judgements (Sonig)
Zviij - Mannequin shop II (vlastní náklad)
MIDI LIDI - 1:1 (X Production)
Herbert - The Movers and Shakers (Studio !K7)
Clark - Truncation Horn (Warp Records)
Jiří Korn - Karel nese asi čaj (Supraphon)
Justice - DVNO (Ed Banger Records/Because Music)
Future Sound of London - We Have Explosive (Virgin)
!!! - Pardon My Freedom (Warp Records)
Boom Boom Satellites - Kick It Out (gr8! records)
Africa HiTech - Future Moves (Warp Records)
DJ Food - Break (Ninja Tune)
Mike Ladd - Walk Slow (Marathon On Dope)
Ratatat - Mumtaz Khan (XL Recordings)
Howie B - Angels Go Bald: Too (Polydor)
Sinjin Hawke - Crystal Dust (Pelican Fly)
Tom Bailey - Diamond Trust Of London SONG 10 (nevydáno)
Kyklos Galaktikos - Nemehlo (microGranny remix) (YouTube rip)
Napolian - False Memories (Software)
Bruno Pronsato - What They Wish (Hello? Repeat)
The Soft Pink Truth - Media Friend / V.S.B. (Soundslike)
Jimi Tenor - Take Me Baby (Warp Records)
Planningtorock - Have It All (Chicks On Speed Records)
Animal Collective - Brothersport (Domino)
Hot Chip - Thieves In The Night (Parlophone)
The Shamen - Destination Eschaton (One Little Indian)
Tao Jones Index - V-2 Schneider (BMG)
Grimes - Venus In Fleurs (No Pain In Pop)
