Česko je vyhlášeným rájem hudebních festivalů. Od června do září snad nemine víkend, aby se někde v republice nekonala alespoň jedna přehlídka bojující o přízeň a peníze hudbychtivého publika. Stejně vyhlášená, jako četnost těchto akcí, je bohužel i značná uniformita jejich dramaturgie. Český festivalový návštěvník je podle všeho tvor značně konzervativní, nostalgicky oprašující svou sbírku cédéček z 90. let, neboť hudební vývoj se pro něj zastavil spolu s koncem minulého tisíciletí. Dramaturgové tuzemských festivalů to dobře vědí a své publikum nezatěžují nějakými progresivními výstřelky.
Naštěstí existují i takové festivaly, které si naopak na své jinakosti zakládají. K jedním z nich patří i přehlídka etnické hudby a world music, kterou pod názvem Respect Festival pořádá v Praze agentura Rachot. První ročník proběhl v roce 1998, ten letošní je tedy už osmnáctý. Navenek se toho za tu dobu příliš nezměnilo - náhodného návštěvníka, jsou-li vůbec takoví, překvapí komorní rozměry akce, navzdory kterým tu ale každoročně vystupují ty největší hvězdy příslušných žánrů. Jen v několika uplynulých letech tu zahráli například Souad Massi, Mulatu Astatke, Orchestra Baobab, Staff Benda Bilili nebo Getatchew Mekuria.
Letošními headlinery bude král malijského afropopu Salif Keita, britsko-indická zpěvačka Susheela Raman či maďarští Romové Parno Graszt. Místem konání bude speciálně vyhrazený areál v pražském parku Ladronka, kam se festival přestěhoval před dvěma lety ze zaplaveného ostrova Štvanice. Hlavní program se odehraje o víkendu 13. a 14. června, kromě toho je ovšem pravidelnou součástí festivalu i série doprovodných koncertů a workshopů, která probíhá od konce května do začátku srpna. V jejím rámci se pražskému publiku představí mj. kreolský písničkář Cedric Watson nebo italský avantgardní kytarista Paolo Angeli.
Nad výběrem autora podcastu, ze kterého by dýchal duch Respect Festivalu, jsme nemuseli moc dlouho přemýšlet. Petr Dorůžka je naším nejznámějším hudebním publicistou, který se etnickou hudbou a world music dlouhodobě zabývá. Pravidelně píše pro Rock & Pop, UNI a magazín Paláce Akropolis MaPA, méně pravidelně pro Lidové a Hospodářské noviny. Pro Český rozhlas Vltava připravuje v rámci počadu Čajovna blok s názvem Hudba na pomezí a o světových hudebních kulturách přednáší i na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy.
Syn legendárního hudebního publicisty Lubomíra Dorůžky a otec jazzového kytaristy Davida Dorůžky je zkrátka na roztrhání. O to víc nás potěšilo, že na naši prosbu o vytvoření podcastu reagoval kladně. Zadání splnil do slova a do písmene, a to s profesionalitou a šarmem jemu vlastními. Jako by se do těch čtyřiapadesáti minut skutečně vměstnaly dva dny plné globálního (nikoli globalizovaného) zvukového mišmaše, který se vždy v polovině června vznese nad Prahu. Více už v následujícím rozhovoru:
Představte nám váš podcast! Proč zní zrovna tak, jak zní?
Šlo mi o pestrost a rovnováhu (obojí je snad patrné) s vazbou na blížící se festival Respect. Dále jsem chtěl představit hudbu, která je u nás prakticky neznámá, ať už je to hudba Brazílie jako paralelní a pro mnohé z nás neznámý vesmír (Karina Buhr), překvapivě pestrá hudba našich sousedů (polská zpěvačka Ola Bilinska a jeden z jejích mnoha projektů Babadag) či opomíjené kapely z historie (Penguin Cafe Orchestra).
Jaký je váš vztah k festivalu Respect?
Sleduji ho od počátku stejně jako další české žánrově spřízněné festivaly. Můj osobní pocit je, že si Respect stále drží náskok a nabízí nové objevy o sezónu dřív než ostatní. Příkladem byly například první koncerty Tinariwen či Lo Còr de la Plana. Znamená to ale také, že festivaly, které o sezónu později z nabídky Respectu vyzobou již zavedené trendy, operují s mnohem vyšší návštěvností. To je ale v naprostém pořádku a tuto informaci přidávám jen jako upřesnění, proč je Respect dodnes spíše komorní záležitostí pro užší okruh dobře informovaného publika.
Jezdíte pravidelně na zahraniční festivaly world music, jako je ten v německém Rudolstadtu. Jak si stojí Respect v porovnání s touto konkurencí?
Dřív byl ten rozdíl markantnější, řada německých festivalů měla před 15 lety daleko bohatší rozpočet a těch „neobjevených“ žánrů bylo též mnohem víc. Na Respectu je milé, že to je stále spíš komorní rodinná akce a že tam člověk dojede tramvají.
Proměnil se nějak profil tuzemského posluchače etnické hudby a world music za tu dobu, co se touto scénou zaobíráte?
Za těch 30 let došlo k radikální proměně, totálně se též změnila pozice médií. Před 25 lety místní fanoušci zoufale skupovali reedice rockových dinosaurů, které nově vycházely na CD a hudba za hranicemi anglosaského světa je naprosto nezajímala. Dnešní generace volně cestuje do Indie či Latinské Ameriky - dělá tedy to co bylo na Západě běžné od éry hippies v 60 letech, takže to zpoždění doháníme až nyní.
A co český příspěvek do světové pokladnice etnické hudby a world music? Máme po téhle stránce co nabídnout?
Doufám že to teprve přijde, i když i ta historie je docela zajímavá. Zde je malý příklad:
Tracklist (hvězdička označuje umělce, který vystoupí na letošním ročníku Respect Festivalu):
Abavuki - Lady (10 (Decade), 2012) *
Amadou & Mariam - Coulibaly (Dimanche à Bamako, 2005) *
Karina Buhr - O Pé (Eu Menti Pra Você, 2011)
Susheela Raman & Rizwan-Muazzam Qawwali - Sharabi (edit) (Queen Between, 2014) *
Spiro - Shaft (Lightbox, 2009) *
Cedric Watson - C’est prendre gard (Le troubadourd creole, 2013) *
Parno Graszt - Rávágok a zongorára (The Rough Guide To The Music Of Hungary, 2012) *
Bassekou Kouyaté & Ngoni Ba - Siran Fen (Ba Power, 2015)
Babadag - Water O’Wide (Babadag, 2012)
Penguin Cafe Orchestra - Telephone And Rubber Band (Penguin Cafe Orchestra, 1981)
Salif Keita - Mandjou (“Folon”... The Past, 1995) *
Souad Massi - Ayna (El Mutakallimûn (Masters Of The Word), 2015)
