Loňský rok se zapíše do historie jako rok odchodů. Smrtka to brala s rozběhem a nešetřila zjevně nikoho. Jestliže šlo zpočátku ještě vtipkovat, že Apačka zakládá nebeskou kapelu s nejšílenějším line-upem ever, s každým další úmrtím ten vtip působil otřepaněji, až ztratil grády docela.
Kromě smrtí, které generovaly stovky a tisíce online i offline článků, měl minulý rok na svědomí i mnohem nenápadnější oběti. Jednou z nich byla v přeneseném smyslu slova i britská kapela Piano Magic, která se po dvaceti letech rozhodla ukončit svou existenci. Respektive se tak rozhodl Glen Johnson, který byl od roku 1996 hlavním hybatelem jednoho z nejpozoruhodnějších souborů britské alternativně-rockové scény.
Původně šlo o Johnsonův sólový projekt a první alba Piano Magic se tak nesou v duchu introspektivních experimentů na pomezí IDM a kytarové avantgardy skládající hold produkci labelu 4AD. Postupně k sobě Johnson přibíral další spoluhráče a kolem přelomu tisíciletí už se dalo mluvit o regulérní kapele. Ta kromě nespočtu EP, tří kompilací a jednoho soundtracku vydala postupně devět řadových alb, přičemž to poslední vychází pod názvem Closure 20. ledna.
V podcastu, který pro nás Glen Johnson připravil, ožívají inspirační zdroje Piano Magic - však svůj mix Johnson taky pojmenoval Piano Magic: Influences. Místo krátkého rozhovoru, který obvykle tvořívá součást podcastů XPLAYMIX, odkazujeme výjimečně na lednové číslo časopisu Rock & All, v němž najdete interview s Johnsonem z pera autora těchto řádků. Jako bonus uveřejňujeme část interview, která se do finální verze bohužel nevešla:
Slovem „closure‟ se obvykle označuje osvobození od něčeho, co nám brání pohnout se z místa. Předpokládám, že zrovna tohle nebude důvod, proč se tak jmenuje finální album Piano Magic.
Jde o téma, které tím albem dost rezonuje - nejvíc asi titulní písní a pak skladbou You Never Stop Loving The One That You Loved. Před časem jsem si začal klást otázku, jestli je vůbec možné dosáhnout úplného klidu mysli Přestanete vůbec někdy milovat člověka, se kterým se rozejdete? Možná vám přijde, že ano, copak po něm ale nezůstává někde hluboko v srdci hořet aspoň úplně mrňavý plamínek? Láska přece není kohoutek od sporáku, aby šla jen tak vypnout. Nebo když někdo umře: řekli jste mu všechno, co jste mu říct chtěli? Jste si jistí, že je vaše svědomí vzhledem k tomu člověku úplně čisté? Dá se vůbec dosáhnout naprostého klidu? Bez pocitů lístosti a bez jakýchkoli výčitek? Nebo si všichni neseme životem svoje otevřené rány?
Od vydání poslední desky Life Has Not Finished With Me Yet v roce 2012 vám vyšly hned dvě kompilace. Spolu se starší bestofkou Seasonally Affective tak existují už tři výběry Piano Magic. Proč tolik?
Přišlo mi důležité shromáždit všechno na jednom místě. Přál bych si, aby mě moje hudba přežila a i když mám k digitálním platformám typu Spotify nebo iTunes spoustu výhrad - kvalitou stažených souborů počínaje a množstvím peněz vyplácených umělcům konče - jde přece jen o slušný hudení archiv. Osobně si už desky několik let nekupuju a novou hudbu objevuju právě prostřednictvím webových služeb, které fungují jako jeden velký jukebox.
Z vaší diskografie vyčnívá deska Writers Without Homes, kterou v roce 2002 vydal label 4AD. Zdá se mi, jako byste se tu pokoušeli přiblížit zvukově kapelám, které tenhle label proslavily. To byl záměr?
Já jsem vždycky byl a pořád jsem posedlý deskami, které na 4AD vyšly v 80. letech. Na můj život a mou hudbu měla tahle hudba obrovský vliv, navíc de facto tvořila soundtrack k mému dospívání. Vydat desku zrovna tady byl můj nápad - to já oslovil je a ne naopak. Od podepsání smlouvy jsem byl ale přesvědčený, že musíme natočit album hodné 4AD, hlavně tedy po stránce toho, co jsem považoval za klasický „4AD sound‟. Nejen že se nám to vůbec nepovedlo, celý proces nahrávání té desky ale stíhal jeden problém za druhým. Kapela na to málem dojela. Sotva jsme 4AD opustili, věci se daly zase do pořádku.
Chris Sharp, který nás labelu upsal, vzpomíná v knize Martina Astona o 4AD (Facing The Other Way: The Story Of 4AD - pozn. aut.), že nikdo pořádně nevěděl, co s námi a vlastně nás tam ani moc nemuseli. Vlastně o nás stál jen Sharp. Pokud to má ale fungovat, musíte mít podporu celého labelu. Ten jsme sice zprvu zaujali tím, že budeme něčím na způsob This Mortal Coil - kapelou s proměnlivým složením a spoustou hostujících zpěváků. Fatální chybou ale bylo natočit desku, která se nikomu nelíbila která se moc neprodávala.
Poslední desky Piano Magic vyšly na tvém vlastním labelu Second Language. Jaké s ním máš plány a jak se rozhoduješ, čí album vydat?
Původní záměr byl sdružovat umělce z našeho sociálního okruhu a vydávat desky, které by jinde nevyšly. Všechno mělo být dělané ručně a desky měly vycházet v omezených nákladech. Bohužel ale nemám tolik času, abych se labelu věnoval na plný úvazek - kromě Piano Magic mám ještě normální práci. Proto jsou desky vyráběné sériově a vychází ve větších časových rozestupech. Momentálně plánuju vydávat výhradně desky spojené s Piano Magic. Na to, co se mi s labelem podařilo, jsem ale hodně pyšný. Vyšla tu spousta skvělé hudby, která teprve čeká na docenění.
Tracklist:
Man Ray (interview excerpt)
Hugo Largo: Turtle Song (album Mettle, 1989)
The Chameleons: Intrigue In Tangiers (album What Does Anything Mean? Basically, 1985)
Clan Of Xymox: Stumble And Fall (album Clan Of Xymox, 1985)
Codeine: Barely Real (EP Barely Real, 1992)
The Apartments: Mr. Somewhere (album The Evening Visits... And Stays For Years, 1985)
His Name Is Alive: How Ghosts Affect Relationships (album Livonia, 1990)
The Durutti Column: Silence (EP Say What You Mean, Mean What You Say, 1985)
Ben Watt: Waiting Like Mad (album North Marine Drive, 1983)
Vashti Bunyan: Leave Me (kompilace Some Things Just Stick In Your Mind (Singles And Demos 1964 To 1967), 2007)
Felt: The Final Resting Of The Ark (EP The Final Resting Of The Ark, 1987)
Dead Can Dance: Crescent (live)
Zkuste taky:
