Veselí nad Moravou má jednu z výtvarně nejzajímavějších nádražních budov v České republice. Její ústřední halu zdobí folkloristické malůvky, kterým vévodí text lidovky „Jedeme, jedeme, cestičky nevíme/Veselané věďá, oni nám pověďá!“ Vzali jsme to doslova a požádali o sestavení říjnového podcastu veselskou dvojici Strangers in the City.
Jakub Zbořil a Lenka Slováková jsou na tuzemské hudební scéně relativními nováčky. Poprvé na sebe upozornili příspěvkem na Kittchenovu remixovou desku Dezert, která vyšla před dvěma lety na značce Červený kůň. Loni pak tamtéž debutovali eponymním EP, které patří k tomu nejzajímavějšímu, co u nás v poslední době vzniklo. Žánrově se jedná o lo-fi folk, který by se dal připodobnit k takovému Devendru Banhartovi. Specialitou Strangers in the City je malý prostor, na kterých se jejich skladby odehrávají – z dvanácti skladeb na EP se jen jedna přehoupne přes dvě minuty. Na první poslech zaujme též Jakubův zvláštně přiškrcený vokál. Obzvlášť naživo působí díky němu SITC navzdory svému mládí jako mnohem ostřílenější harcovníci.
Další kapitola hudebního života dvojice se začíná psát v těchto dnech. 10. října vydávají Jakub s Lenkou své debutové album, které nazvali South. To vychází u severočeského labelu Yannick South Records, který vydal například poslední desku Houpacích koní. Uvidíme, jestli se o Strangers in the City jednou bude mluvit se stejným respektem, jako o kapele Jiřího Imlaufa.
Než album South za pár dní vyjde, můžete se namlsat prostřednictvím podcastu, který nám Strangers poslali. Kvůli Lenčině zaneprázdněnosti je podcast prakticky Jakubovým dílem. Pojal ho coby ohlédnutí za alternativním rockem 90. let 20. století, kde každý rok dekády reprezentuje jedna skladba. Pohled do tracklistu napoví, že tu převažuje melancholická, introspektivní nálada, stejně jako v tvorbě SITC. Více už v rozhovoru přímo s Jakubem Zbořilem.
Čím tě hudba devadesátých let tolik přitahuje?
V devadesátkách bylo opravdu hodně kapel, které mi jsou blízké hudebně i textově. Současné kapely mě třeba baví po hudební stránce, ale ne úplně vždy textově.
Devadeátkový rock na mě působí, při vší úctě, jako svého druhu uzavřená hudební kapitola. Nebo máš pocit, že je tu nějaký přesah do dnešní doby?
Přesah tam asi bude, mladé kapely z devadesátek občas čerpají a nezní vždy směšně. Třeba fajn devadesátková deska vyšla před dvěma lety, Attack on Memory od Cloud Nothings. Z české scény to jsou třeba Manon Meurt, kteří taky vychází z tohoto období. Nikdy se ale nedá nic zevšeobecňovat. Prostě jsou kapely, které si z určitého období něco vezmou, ale vloží do toho taky hodně svého a zní třeba fajn. Občas to prostě funguje, občas ne. Pamatuju si, že když jsem byl menší, bylo kolem hodně grunge kapel, které až na výjimky zněly otřesně.
Když se člověk podívá na tracklist podcastu, čte v něm jména kapel, které už dnes neexistují nebo nejsou zdaleka tak relevantní (případ Smashing Pumpins). Dokázal se podle tebe někdo prosadit jak v devadesátkách, tak i po roce 2000?
Tak třeba Modest Mouse se mainstreamově prosadili až po 2000, i když ty desky z devadesátek jsou kvalitou podstatně jinde. Mark Kozelek (Red House Painters) je teď hodně v kurzu se svou novou deskou Benji, Mark Lanegan vydal silná alba Bubblegum a Blues Funeral. John Frusciante vydal třeba vynikající Empyrean a pět skvělých desek pár let předtím. Není to o tom, že by se svezli na nějaké devadesátkové vlně.
Co se týče těch Smashing Pumpkins, je lehké se jim teď vysmát. Že je Corgan dávno za zenitem, že by to měl radši rozpustit. To je ale podle mě hodně nešťastný pohled. Už když vydali Mellon Collie, pořádně nevěděl, co dalšího udělat. Zvažoval rozpad nebo „přijít s něčím úplně jiným“. Nahrál desku s prvky elektroniky. Když hrajete celý život rock a pak se rozhodnete udělat takovou desku, je dost velká šance, že to dopadne strašně. Adore byla skvělá deska, čtvrtá v řadě.
Po reunionu se do něj začali všichni strefovat, přitom Zeitgeist není takový propadák, jak se prezentuje, jen to není prostě tak líbivé. Mě ta deska baví, má plno nápadů, zvláštní produkci, sice horší texty, ale rád se k ní vracím. A jsem jednoduše rád, že Corgan pořád pokračuje, i když z původní sestavy zbyl sám. Je mi sympatičtější, že pořád skládá nové věci než kdyby každých deset let dělal turné se svým bestofkem, jak to některé kapely z té doby praktikují. A na to, že za život složil stovky songů, často opravdu výborných věcí, které se mnohdy ani nedostaly na desku, je ta kvalita pořád podle mě v pohodě. Třeba EP American Gothic a poslední Oceania. Byly tam samozřejmě i obskurnosti ale když se člověk podívá, jak to jde ostatním velkým kapelám z minulosti, jako třeba Pixies, tak musí vidět, že Smashing Pumpkins si respekt zaslouží.
A že nejsou tak relevantní? Mark Kozelek byl taky takřka odepsaný, a jak je najednou relevantní. Přitom za to může deska, která nijak výrazně jeho ostatní produkci nepřevyšuje. Před dvěma lety o něm člověk nezaslechl nikde, v Česku už absolutně ne, teď se probírá každý jeho kec na koncertu. Corgan je stejně jako Kozelek nadaný a nesmírně pracovitý, ten klidně může začít být „relevantní“ i za patnáct let.
Jaká jména či labely bys doporučil těm, kdo by se chtěli v hudbě daného období dále vzdělávat?
V zahraničních labelech se takřka neorientuju, znám jen těch nejznámějších pár. A co se týče kapel, doporučil bych ty z playlistu. Už jen prozkoumání jejich diskografií z toho období vyjde na mnoho týdnů, měsíců.
Jak těžké bylo vybrat z každého roku jednu skladbu? Předpokládám, že muselo být hodně odpadu.
Nebylo to těžké, měl jsem to hned, dával jsem tam většinou první věc, co mi padla do oka. Ve výběru jsem měl ještě tyhle věci: Slowdive (Machine Gun), Sleater-Kinney (Dance Song '97), The Bicycle Thief (Aspirations), Dead Moon (Day After Day), Lisu Germano (Trouble Me), Kyuss (Space Cadet) a Guided by Voices (Golden Mountaintop Queen Directory). Tak to budiž takové rozšíření předchozí otázky.
Tracklist:
Mark Lanegan - Wild Flowers (The Winding Sheet, 1990)
Talk Talk - Ascension Day (Laughing Stock, 1991)
Red House Painters - Medicine Bottle (Down Colorful Hill, 1992)
Built to Spill - Get a Life (Ultimate Alternative Wavers, 1993)
Elliott Smith - No Name #1 (Roman Candle, 1994)
Smashing Pumpkins - Porcelina of the Vast Oceans (Mellon Collie and the Infinite Sadness, 1995)
Modest Mouse - Edit the Sad Parts (Interstate 8, 1996)
John Frusciante - I'm Always (Smile from the Streets You Hold, 1997)
Silver Jews - Smith & Jones Forever (American Water, 1998)
Bonnie 'Prince' Billy - Another Day Full of Dread (I See A Darkness, 1999)
