I když na své druhé desce newyorská dvojice Suicide poněkud slevila ze zvukové radikálnosti, výsledek je stejně magický a intenzivní jako kultovní debut. Barevnější sound nezbavil písně Martina Reva a Alana Vegy zneklidňujícího, hypnotického jádra, jen mu poskytnul o něco efektnější slupku. Syrový minimalismus vystřídaly vrstevnatější elektronické aranže, jakoby zastřenou, podpovrchovou dynamiku posílily důraznější beaty. Hudba Suicide tak něco ztratila, něco naopak získala, ale především zůstala výsostně originální
Za propracovanější zvukovou fazónu alba je do značné míry zodpovědný producent Ric Ocasek ze skupiny The Cars. Ten přitáhl do studia spoustu nových elektronických hraček, ale ke cti klávesisty Martina Reva slouží, že se jimi nenechal ovládnout, a nahrávku zvukově nezahltil. Písně jako Diamonds, Fur Coat, Champagne, Fast Money Music nebo Shadazz mají sice zřetelně tanečnější pulz, některé klávesové motivy jsou vyloženě chytlavé, ale převládající tísnivá nálada a celkové pojetí pořád bezpečně směřují album do undergroundu. Ojediněle (Touch Me) dokonce Suicide zůstávají věrní dusnému minimalismu první desky. Těžko říct, jak daleko by ve snaze posílit komerční potenciál skupiny zašel původně zvažovaný producent Giorgio Moroder, jeden ze zvukových architektů osmdesátkového popu, jen stěží by to ale byla vhodnější alternativa. Ocasek sice Suicide poněkud vyparádil, ale rozhodně neznásilnil.
Zatímco Rev zaníceně doloval z... číst dále
I když na své druhé desce newyorská dvojice Suicide poněkud slevila ze zvukové radikálnosti, výsledek je stejně magický a intenzivní jako kultovní debut. Barevnější sound nezbavil písně Martina Reva a Alana Vegy zneklidňujícího, hypnotického jádra, jen mu poskytnul o něco efektnější slupku. Syrový minimalismus vystřídaly vrstevnatější elektronické aranže, jakoby zastřenou, podpovrchovou dynamiku posílily důraznější beaty. Hudba Suicide tak něco ztratila, něco naopak získala, ale především zůstala výsostně originální
Za propracovanější zvukovou fazónu alba je do značné míry zodpovědný producent Ric Ocasek ze skupiny The Cars. Ten přitáhl do studia spoustu nových elektronických hraček, ale ke cti klávesisty Martina Reva slouží, že se jimi nenechal ovládnout, a nahrávku zvukově nezahltil. Písně jako Diamonds, Fur Coat, Champagne, Fast Money Music nebo Shadazz mají sice zřetelně tanečnější pulz, některé klávesové motivy jsou vyloženě chytlavé, ale převládající tísnivá nálada a celkové pojetí pořád bezpečně směřují album do undergroundu. Ojediněle (Touch Me) dokonce Suicide zůstávají věrní dusnému minimalismu první desky. Těžko říct, jak daleko by ve snaze posílit komerční potenciál skupiny zašel původně zvažovaný producent Giorgio Moroder, jeden ze zvukových architektů osmdesátkového popu, jen stěží by to ale byla vhodnější alternativa. Ocasek sice Suicide poněkud vyparádil, ale rozhodně neznásilnil.
Zatímco Rev zaníceně doloval z nového vybavení beaty a zvuky (parádně zlověstné jsou třeba oscilující zvukové kruhy ve skladbě Harlem), Alan Vega se tentokrát upnul pouze k mikrofonu a podobným způsobem se vrtá ve svých pěveckých možnostech. Stále si pohrává s rozechvělou elvisovskou manýrou, ale přidává i drsnější rejstříky (Mr. Ray) a celkově rozehrává barevnější emocionální představení. Pokud se s instrumentální složkou druhého alba cítíte přeci jen o něco „pohodlněji“, Vegův zpěv vás spolehlivě opět předhodí přízrakům nočního velkoměsta.
Zatímco za oceánem právě expandovala esteticky vytříbená novoromantická vlna, newyorčané zůstali i na svém druhém albu syroví, nebezpeční a přes podobný zvukový arzenál v podstatě punkoví. Zatímco Visage či Ultravox prošlapávají cestičku videoklipovému synthpopu, Suicide spíš připravují staveniště pro pionýry industriálu, dark wave, noise popu, techna, EBM, elctroclashe a jiných, komerčně hůře zpracovatelných surovin.
Komentáře