The Cure - Seventeen Seconds

Pokud přiznaná inspirace skupinou Siouxsie and the Banshees, s nimiž The Cure v roce 1979 koncertovali, měla nějaký vliv na vlastní tvorbu, pak nespočíval v opisování, ale spíše ve snaze najít si po jejich vzoru vlastní cestu, vlastní svébytný rukopis. Album Seventeen Seconds je tohoto úsilí nadmíru pozitivním výsledkem. Po určitou stylovou rozháraností poznamenaném debutu přišli The Cure s nahrávkou, která je naopak maximálně sevřená, zvukově úsporná až minimalistická a nepoplatná žádnému z kolegů.

Robert Smith se už tentokrát nepodvolil „dobrým radám“ firmy a sám se ujal produkce za pomoci zvukaře Mikea Hedgese, který se skupinou spolupracoval už od prvního singlu Killin an Arab. Proměnila se také sestava, zdaleka ne naposledy. Spoluzakladatel, basák Michael Dempsey se míjel s temnějším charakterem nových skladeb a byl proto nahrazen Simonem Gallupem, který s krátkou přestávkou zůstal Smithovi věrný dodnes. Významným a pro budoucnost klíčovým momentem byl příchod klávesisty, v tomto případě Matthieua Hartleyho, Gallupova spoluhráče ze skupiny The Magazine Spies.

Klávesové nástroje sound The Cure významně obohatily, v krátké éře s Hartleym si ale teprve hledají své typické pozice a rejstříky. Ostatně Smitova vize nedává žádnému z nástrojů příliš prostoru k rozletu, o to působivější ale ta strohá scenérie nakonec je. Aranžmá jsou oholená na kost, podřízená budování atmosféry odcizení, osamělého bloudění vlastním nitrem. Vysušené Tolhurstovy bicí, postpunkově vytažená basa, zasmušilé údery kláves nebo chladné syntezátorové plochy i odevzdaně úsporná kytara vytvářejí úzkostnou pustinu, kterou bloumá Smithův zpěv. Ten se dost radikálně stáhnul z popředí, čímž podpořil celkovou zamlženost a snovost nahrávky. Už v Secrets se noří hluboko mezi nástroje, ve skladbě Three je dokonce sotva slyšitelný, v singlové A Forest ho provází výrazné echo.

V porovnání s většinou alba rychlá, a přece svou náladou plíživá A Forest zaznamenala slušný žebříčkový úspěch a posléze se stala stěžejní položkou koncertního repertoáru kapely. Její hitové předpoklady jsou však spíš latentní a díky tomu z celkové nálady alba nijak netrčí, stejně jako obdobně „vstřícnější“ písně Play for Today, In Your House nebo M. Se zbytkem, včetně instrumentální ouvertury A Reflection či zneklidňujícího fragmentu The Final Sound, je pojí neviditelné vlákno jednotného pocitu stísněnosti, který se Robertu Smithovi a jeho spoluhráčům podařilo zvukově vyjádřit s neobyčejnou názorností a intenzitou.

The Cure se touto deskou vydali na soumračnou cestu vzývání vlastních démonů, které se jim zakrátko stalo málem osudným. Oproti v agónii se svíjející bezvýchodnosti Pornography však somnambulní splín Seventeen Seconds zatím působí skoro nevinně. Příšery teprve vylézají ze svých děr, mlha v zešeřelém lese je milosrdně skrývá. Tušení jejich přítomnosti je ale stejně sugestivní.