Před několika týdny baskytarista Radiohead Colin Greenwood sdílel zprávu, že se kapela po dlouhé době sešla ve studiu, aby si procvičila staré skladby. Co z toho nakonec vzejde - a jestli vůbec něco - zůstává ve hvězdách. Jedno je však jisté: i když se skupina de facto nikdy nerozpadla, uplynulo už dlouhých osm let od vydání zatím poslední nahrávky "A Moon Shaped Pool". Nelze říci, že by byla v posledních dvou dekádách obzvlášť plodná.
Důvodů, proč nevydává desky jako na běžícím pásu, bychom pravděpodobně našli hned několik (přece jen se jedná o pět výrazných individualit), ale velký vliv má i perfekcionista Thom Yorke, který nevydá nic, dokud s tím není zcela spokojený. To se však bavíme o Radiohead. Pak jsou tu ještě The Smile.
Kytarista Jonny Greenwood má totiž především chuť tvořit a nepotřebuje každou skladbu vypiplat do detailu. Jde mu spíše o sílu okamžiku, svobodu a radost z hraní. A do velké míry je rád, že hraje v kapele s Thomem Yorkem. Z tohoto pohledu působí The Smile jako splněný sen. A díky Jonnyho přístupu se čtyři roky od vzniku formace těšíme už ze třetí studiovky.
Songy pro "Cutouts" vznikaly během nahrávacích frekvencí, z nichž vzešla i předešlá řadovka "Wall Of Eyes". Novinka dostala jen nepatrně delší stopáž než její předchůdkyně, ale působí rozlehleji, přestože čítá pouze deset písní. Úvodní "Foreign Spies" se rozvíjí pomalu, jako když se otevírají listy kapradí; zvonivé syntezátory obklopují... číst dále
Před několika týdny baskytarista Radiohead Colin Greenwood sdílel zprávu, že se kapela po dlouhé době sešla ve studiu, aby si procvičila staré skladby. Co z toho nakonec vzejde - a jestli vůbec něco - zůstává ve hvězdách. Jedno je však jisté: i když se skupina de facto nikdy nerozpadla, uplynulo už dlouhých osm let od vydání zatím poslední nahrávky "A Moon Shaped Pool". Nelze říci, že by byla v posledních dvou dekádách obzvlášť plodná.
Důvodů, proč nevydává desky jako na běžícím pásu, bychom pravděpodobně našli hned několik (přece jen se jedná o pět výrazných individualit), ale velký vliv má i perfekcionista Thom Yorke, který nevydá nic, dokud s tím není zcela spokojený. To se však bavíme o Radiohead. Pak jsou tu ještě The Smile.
Kytarista Jonny Greenwood má totiž především chuť tvořit a nepotřebuje každou skladbu vypiplat do detailu. Jde mu spíše o sílu okamžiku, svobodu a radost z hraní. A do velké míry je rád, že hraje v kapele s Thomem Yorkem. Z tohoto pohledu působí The Smile jako splněný sen. A díky Jonnyho přístupu se čtyři roky od vzniku formace těšíme už ze třetí studiovky.
Songy pro "Cutouts" vznikaly během nahrávacích frekvencí, z nichž vzešla i předešlá řadovka "Wall Of Eyes". Novinka dostala jen nepatrně delší stopáž než její předchůdkyně, ale působí rozlehleji, přestože čítá pouze deset písní. Úvodní "Foreign Spies" se rozvíjí pomalu, jako když se otevírají listy kapradí; zvonivé syntezátory obklopují Thomův tajuplný zpěv.
Záplavy smyčců z London Contemporary Orchestra ohlašují příchod další skladby "Instant Psalm", která trochu připomíná The Beatles v jejich experimentování s indickou hudbou. Kdo však sleduje Jonnyho filmovou hudební tvorbu, ví, odkud vítr vane. Až ve třetí položce "Zero Sum" se naplno projeví celková síla souboru. Rytmická práce Toma Skinnera zde sehrála velkou roli, protože jeho unikátní jazzová hra dodává energii a vytváří hudební dobrodružství.
Thomův projev a slova se sice poněkud halí mlhou a rozhodně v nich nehledejte žádné světlo, ale v rámci současné tvorby to vše vzniká spíše pro efekt. Umělec si užívá hříčky se slovy a to, jak znějí zazpívaná v obklopení syntezátorů, kytar a perkusí. V průběhu poslechu celého materiálu vycítíte, že trio zkušených hudebníků se skutečně vyžívá v rytmech a složitostech muziky, kterou vytváří. Tato radost je nepochybně nakažlivá a připomíná rané The Stranglers svým výrazným vystupováním, vyzývajícím posluchače alespoň k poklepávání nohou. V případě Thoma a Jonnyho si nelze nevšimnout, jak moc se oba jako muzikanti posunuli.
Zvlášť ve zmíněné "Zero Sum", která společně s "Eyes & Mouth" patří k nejpůsobivějším kouskům uskupení, vás Jonnyho kytarové umění ohromí, díky složitým, ale precizním rytmům se pánové přibližují téměř až k math rocku. Písní "The Slip" prostupuje Thomova typická paranoia, ale má hravý nádech díky svým podivně znějícím rytmům a náhlým výbuchům kytarových zvuků ve stylu Bowieho. A rozhodně stojí za zmínku také úchvatná "Tiptoe", kde se všechny ty zkušenosti s filmovou hudbou, které jak Jonny, tak v poslední době i Thom nasbírali v Hollywoodu, zjevně vyplácejí.
Kdo měl to štěstí vidět trio v akci naživo, ví, že se jedná o zážitek, který jde ještě dál než studiové nahrávky. Co do důležitosti a popularity The Smile nikdy nepřekročí stín Radiohead, ale o to právě jde - zbavit se tlaku očekávání a soustředit se na svobodné tvoření a vystupování a sílu okamžiku. Nevznikli jako náhrada, ale spíše jako platforma, kde si mohou muzikanti hrát jen tak pro radost a posouvat se dál. A je to prostě radost poslouchat.
Komentáře