The White Stripes - Get Behind Me Satan
Tracklist
- 01. Blue Orchid (2:38)
- 02. The Nurse (3:47)
- 03. My Doorbell (4:01)
- 04. Forever For Her (Is Over For Me) (3:15)
- 05. Little Ghost (2:18)
- 06. The Denial Twist (2:35)
- 07. White Moon (4:01)
- 08. Instinct Blues (4:16)
- 09. Passive Manipulation (0:35)
- 10. Take, Take, Take (4:22)
- 11. As Ugly As I Seem (4:09)
- 12. Red Rain (3:52)
- 13. I'm Lonely (But I Ain't That Lonely Yet) (4:21)
Průměr hodnocení
Poslední hodnocení
The White Stripes ukázali, že nejsou z těch, kdo by se nechal zlákat opakováním komerčně úspěšného modelu. Classic rock, syrová garáž i artové experimenty tvoří i na tomto albu nedělitelnou svatou trojici, a přece je tu leccos jinak. Není ani třeba nad tím moc hloubat. Jack White prostě na většinu času odložil svojí kvílivou kytaru do kouta (jen v Blue Orchid, Instinct Blues a Red Rain jí svým typickým způsobem potrápí) a podstatnou část show diriguje od klavíru, případně si vystačí se španělkou. Nicméně třeba v písních My Doorbell nebo The Denial Twist nás bez problémů přesvědčí, že nepřítomnost kytary ještě neznamená, že to nemůže být rock'n'roll.
Redukovat charakteristiku desky pouze na tenhle fakt by ale bylo zjednodušující. Nejde jen o převažující piáno, duo Whiteových se tu obecně ještě víc než dřív vyžívá ve fromálním pokusnictví. Půdorys písniček zůstává tradiční, melodie i harmonické postupy stále odkazují k hluboko uloženým rockovým kořenům a kořínkům, ale zvuk a kompoziční struktura jsou plné inovativních naschválů a experimentů. Dá se říct, že cokoliv na albu slyšíme, je opět něčím povědomé, ale zahrané je to tak, jak to pravděpodobně ještě nikdo nezkusil (příklad? marimba versus drsné kytarové ataky v The Nurse). To je fakt hodný obdivu, ale přesto mám dojem, že se The White Stripes v té laboratoři trochu ztratili. Když vezmu jakoukoliv skladbu samostatně, je to téměř dokonalý opus, ale v celkové... číst dále
řadové album
2005
80 %
další alba
Komentáře
Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.
17.12.2011 - 23:34 | Robo
Album, ktorým som objavil súrodencov Whiteových. Viem, viem. Neskoro. A bohužiaľ aj po pražskom koncerte. Album zvukom trochu mimo škatuľku gitarovo garážový blues rock. Jack paradoxne viac hladí klaviatúru ako pražce hmatníku, ale základné istoty sú skalopevné: jednoduché piesne a surový zvuk majstra Whitea "and his big sister Meg". Pre mňa "prvý" album, ale to objavovanie po ňom bolo snáď ešte krajšie.