These New Puritans - Hidden

Jsem docela zvědavý, s čím přijdou These New Puritans příště. Slyšel jsem, že mistr Barnett teď horečnatě naposlouchává melanéskou tradiční hudbu. Takže možná prodá všechny ty gigantické bubny a pořídí si ukulele; i když u téhle kapely je těžké cokoli předvídat.

Hned při prvním orchestrálním tracku každému dojde, že tohle nebude Beat Pyramid 2. A spíš než alternativní hip-hop to připomíná Michaela Nymana, zmiňovaného Reicha, Björk a možná i Moondogovu schizorytmiku. A právě rytmická složka tvoří opěrný sloup celého alba. Nejenže These New Puritans v některých kouscích střídají rytmy s frekvencí, s jakou běžná kapela střídá akordy, ale pořídili si k tomu celou sérii bubnů, bubínků, pseudoperkusí, řetězů a taky dvouapůlmetrový japonský buben taiko, který se prostě nevešel do studia, a tak se část alba nahrávala v prázdném skladišti. Přidejte zvuk broušení mečů místo refrénu a kladivo rozbíjející melouny pokryté křupkami – nevinně vypadající Jack Barnett se tak co nejvěrněji snažil napodobit zvuk tříštící se lidské lebky. Na megalomanské perkuse se nabaluje třináctičlenný dechový orchestr z Prahy, vibrafon, syntezátorová linka a dětský sbor. These New Puritans mají asi fobii z uškrcení strunou, protože na celém albu neuslyšíte ani jednu kytaru.

Celý ten barevný ansámbl se objevuje už v úvodní osmiminutové úderce We Want War, kterou Jack napsal těsně po tom, co se zúčastnil jednoho tajného afrického voodoo rituálu. (Tohle jsem si vymyslel.) Vsadím se, že tenhle song jednou někdo použije ve filmu jako soundtrack k nějaké epické bitvě ve slow motion. Potom si Jack sundá brnění, zasněně se zahledí z okna a ve dvouminutovém Hologramu dokáže, že se od Beat Pyramid naučil nejen zpívat, ale i psát hity. Kontemplativní Hologram je ovšem nutné poslouchat i s videoklipem, protože teprve dvě ubrečené holky, tulící se k piánu, tomu dodávají správnou atmosféru...

Po krátké pauze se Hidden rychle vrací do své nejjistější polohy, k agresivnějším Fire-Power a Attack Music. It was September, harmful logic. It was September, this is attack music. Texty sice vypadají, jako by je vystříhal z novin autistický grafoman, dohromady s hudbou ale fungují docela dobře. Barnett místy používá esoterický žargon debutové desky, asi aby celkový smysl zůstal trochu „hidden“. A daří se mu to. Četl jsem v jednom rozhovoru: „Orion je podle textu zřejmě o smrti vojáka, že?“ „Ne, je to lovesong pro mou přítelkyni.“ „Aha.“ Nakonec přijde White Chords, která by zapadla mezi sólovky Thoma Yorkea, a všechno to odpochoduje za zvuku fagotů, klarinetů a dětského sboru. Pak už jenom sundat sluchátka a spát...