The Ting Tings - Super Critical

"Jsme nesmírně spokojeni s tímto albem a s celým procesem nahrávání - od začátku do úplného konce," prohlašuje frontwoman Katie White o třetí desce "Super Critical", která přichází po více než dvou letech od vydání kostrbaté druhotiny "Sounds From Nowheresville". O jejím mrazivém přijetí byly napsány mraky odstavců, přičemž za komerční neúspěch si The Ting Tings mohli ve výsledku sami. Kdyby se vytasili s materiálem, který přes rok vznikal v Berlíně, a nezačali hledat cestu mimo rádiový éter, nemuseli bychom si klást otázku: "Co se s The Ting Tings stalo?" A co albová novinka? Ačkoli to na návrat na výsluní opět nevypadá, zahřeje u srdce. I když celá po fialkách úplně nevoní.

The Ting Tings se každopádně potýkají s jednou obrovskou nevýhodou. V roce 2008 natočili natolik silný debut, ze kterého i sama královna sedla na zadek, že na něj zkrátka nedokážou navázat a při veškerých pokusech o vydání jakéhokoli materiálu chtě nechtě přijde srovnání s "We Started Nothing". Problém ovšem mimo jiné tkví v tom, že i po šesti letech chce každý po Katie, aby neshazovala teenagerovskou bekovku a s přidrzle rošťáckým výrazem ve tváři se rozčilovala, že opravdu není nositelkou jména Stacey, a po Julesovi, aby nekontrolovatelně bušil paličkami do bicích.

Již na předešlé desce představila svérázná parta svou druhou, řekněme drsnější, tvář, pod jejíž povrch posluchač pronikal velmi stěží. Na novince tentokrát pozorujeme krok do minulosti, a to nejen do dob nahrávání nepřekonaného debutu, nýbrž mnohem dál, až na přelom sedmdesátých a osmdesátých let. Prvotně však zapomeňte na žvásty, že skupina nechce být potravou pro rádia. Vždyť již pilotní singl "Wrong Club" ztělesňoval nejideálnějšího adepta na rozčeření smrdutých mainstreamových vod, ke smůle kapely se však sexy retro zvuk nedostal pod ruku/kůži příslušných dramaturgů (čemuž se nelze ani divit, když jste independent bez cinkavých liber v kapse). Otázkou zůstává, pro koho hudbu vlastně nakonec dělají? Vedle rapidně se zmenšující fanouškovské základny to vypadá, že téměř sami pro sebe. Což je obrovská škoda, protože ač "Super Critical" opravdu není lepší než "We Started Nothing", přímo dokazuje, že TTT mají stále co nabídnout. A nejen po zvukové stránce.

Manchesterská dvojice se na třetím počinu vůbec poprvé produkčně nepodílela sama. Ruku k dílu výrazně přiložil Andy Taylor, z jehož zkušeností britské uskupení neomezeně čerpalo. Na výsledném zvuku nahrávky mají však podíl další významné faktory. Samotné místo nahrávání, španělský ostrov Ibiza, hrálo pro duo klíčovou roli při hledání oldskůlového soundu, jenž měl sloužit jako mustr celé desky. Zásadním momentem pak bylo převtělení Katie do americké legendy Diany Ross, jež byla nejen pro zpěvačku primární inspirací. Jenže! Mezi inspirací a kopírováním existuje jen velmi tenká hranice, kterou kapela ve výsledku častokrát překročila. Nakonec se tedy dočkáme jak šťavnatých chuťovek, tak i hořkých paskvilů.

Pokud jste se v červenci naladili na retro feeling s "Wrong Club" a těšili se, že se s ním sveze i celá nahrávka, můžete být lehce zaskočeni. Samozřejmě že oproti předešlým studiovým počinům se na novince nachází halda diskotékových šlágrů, jež jsou proloženy elektro-funkovými špeky, v některých momentech lze ale stále slyšet ono staré dobré britské duo, které tolika lidem stále z nepochopitelných důvodů leží v žaludku. Již titulní skladba zní jako šest let staré tajemství uložené v šuplíku s názvem "Unreleased", kterému se pouze nechaly zbrousit ostré kytarové hrany a výsledkem je známě sterilní tingtingština. Na zběsilejší jízdu vás však záhy vezme druhá píseň v pořadí, nádherně křečovitá "Daughter", která jako by do vás pustila dvě stě dvacet na plno. Následující "Do It Again" a "Wrong Club" poté přesně reprezentují to, o čem byla řeč výše - dráždění retra holýma rukama.

Mezi celkem devíti skladbami si každý vybere tu svou. Černý Petr však s největší pravděpodobností padne na "Green Poison", která oplývá nejen přihlouplým textem, ale i přiškrceným zvukem a příšerným vokálním výkonem De Martina. Stejný osud koneckonců potkal i píseň "Impacilla Carpisung" z první desky, kterou přežvýkal jen málokdo. Povedla se však "Only Love", z níž jde vycítit Taylorova přítomnost, a následně i synthová "Communication", šmrncnutá osmdesátkovým Princem.

Emočního kolapsu, kterého jsme byli svědky u "Help" ze "Sounds From Nowheresville", se tentokrát nedočkáme. Zdánlivé zpomalení přijde v polovině nahrávky s táhlou "Wabi Sabi", která sice na city hraje, nikterak se vás však nedotkne. Zato závěrečná "Failure", kterou snad ukradli z repertoáru dánských Alphabeat, ve vás vzbudí natolik emocí, že se z nich budete ještě dlouho otřepávat. Finální song jen podtrhuje ideu, že to The Ting Tings s návratem do dob minulých mysleli opravdu vážně - stane se přesně tou skladbou, kterou budete buď ze srdce nenávidět, nebo poníženě adorovat.

Těžko říct, jestli se budete k "Super Critical" rádi vracet. Deska s krátkou dobou spotřeby to rozhodně není, do vytříbenosti jí však pár lesknoucích se flitrů a zaječích úmyslů v podobě větších hudebních experimentů chybí. Ačkoli retro uhlazenost kupodivu Katie a Julesovi hodně sluší, pro příště by neuškodilo více odvázanosti a pikantní šťávy.