Zola Jesus - Stridulum II

Zole Jesus se drobné mediální pozornosti dostalo díky členství ve vyšinutém experimentálně lo-fi rockovém projektu Former Ghosts, ve kterém se po boku Niky objevuje i spektrální umělec Jamie Stewart ze Xiu Xiu. Větší pozornost na sebe strhává túrováním po celém světě a sdílením lajnapu kupříkladu se šílenou Fever Ray z The Knife, Xiu Xiu i Former Ghosts, ale také The xx či Warpaint. Devátého března vydala Zola Jesus EP "Stridulum", které se stylovým obsahem osvědčilo natolik, že se dočkalo expanze. Prvních šest stop alba obsahovalo i EP, takže atak "Stridulum II" je pro některé pouze poloviční, obsahem však obšťastní alias dorazí mnohé, kteří mají vztah k ujetým žánrům...

Otvírák "Night" napoví, respektive poví úplně všechno o zvuku desky. Je drobnou pravdou, že nahrávka může působit monotónně, stejně jako jinou pravdou je, že každý inovovaný či vyhraněnější žánr k tomuto tvrzení lenivého posluchače i sám svádí. Subjektivně vnímám desku jako pestrou, silnou a atmosférickou, ale ne každý den na snídani, musím mít na ni chuť nebo nějaké ty drobné promile. Zola Jesus a její hudební nejasná syntetizátorová temnost navádí ke kategorizovaní do gothic s přívlastkem, nejednomu posluchači však může její tvorba evokovat anticipované elementy podobné kupříkladu negotické Imogen Heap.

Nahrávka "Stridulum II" té nejmladší na labelu SBR poslouží devíti stopami a dvěma bonusovými klipy od režisérky Jacqueline Castel, přesněji ke skladbám “Night” a “Clay Bodies”. Dobře, řadíme-li se mezi ty, kteří slyšeli březnové EP, nabídne pouze tři nové songy a dvě videa, na která se můžete podívat i onlajn. Jedna z věcí, kterou je minimálně adekvátní ocenit na této nahrávce, je její komplexnost a nápaditost v postupech. Nemusíte ani googlovat a slyšíte, že má za sebou kus šikovností, brodění se v žánrech jako avantgarde rock s prvky industrialu, a slyšíte i, že se přes deset let, ano od dětství, věnovala opernímu zpěvu. Všechny tyto nuance slečna užitečně zúročila a jako ta mladší, čerstvá avantgarda ze západu bývá i více a více náležitě oceňovaná. Kromě toho operuje i s neuvěřitelnou energií v hlase a vervou v mocném projevu. Podle všeho měla i pěkně nabitého půl roku: kromě ípíčka, alba a turné dokončila i druhou college, opustila winsconsinský domov a přestěhovala se do L.A., ze kterého o sobě nechá slyšet znovu velmi brzy: se čtyřstopým EP "Valusia", které vyjde již 12. října.

Specifického zvuku, inovovaného hudebního výrazu, lehkého imogenismu se nejlépe doslechneme v blaženě tíživém indie vypalováku "Sea Talk". Kromě silné a vlezlé melodické linky si nejspíše všimneme opět i pro některé příšerné postprodukce - všechno je matné, nečisté, morbidně zaozvěnované a vyvážené buransky a netechnicky. Je faktem, že tato výrazová forma je prozápadním indieprasárnám blízká již nějaký ten pátek a stejně tak dlouho je i v kurzu. Troufám si ale tvrdit, že větší znalost softwaru a lepší technické zázemí (anebo alespoň jiný producent) by u této šikovnice nebyly vůbec na škodu, protože by jí pomohly dostát větší mediální pozornosti (kterou si tato jednadvacetiletá jako jedna z mála zaslouží) i za tu cenu, že by opadlo celé to alternativistické indie lo-fi low-cost magično. Deska je ve výsledku šlechetně hutná a může potěšit mnohé i jako příjemné zpestření nepříjemného podzimu.