Actress - AZD

Psal se rok 2014 a Darren J. Cunningham aka Actress se deskou Ghettoville loučil s hudebním světem. Slovu ale naštěstí nedostál. A v názvu nového alba AZD, který je přesmyčkou jeho dávné přezdívky Daz, se symbolicky sjednocují Cunninghamův původ i nevyhnutelný úděl.

A není to jediný pohled do minulosti. Britský elektronický nepořádník se totiž vůbec ohlíží za svou dosavadní tvorbou, aby nasál nabrané zkušenosti a promítl je do svého comebacku. Nová deska spojuje jeho letité charakteristiky: klubovou scénu umolousané taneční hudby a experimentální, elektronické vizionářství. Po mohutném, až apokalyptickém zvuku předešlých alb nastala vláda technokracie. Vše prostupující technologie mají harmonizační a zvláštně meditativní efekt. Uvnitř napohled chladných, zdánlivě nečinných strojů hřejí a pulzují obvody, jež nezvládají příjem dat a do skladeb se vkrádají chyby, glitche a dekonstrukce.

Představa o čistotě digitálního světa se na AZD mění v utopii. Jednotlivé kompozice se ztrácejí v šumové matérii, skrze níž se zabugovaná elektronika musí prokousat. Často si hledá co nejpřímější směr, a tak jí Actress ještě staví do cesty překážky a zábrany. Pečlivě propočítané melodie musí nezřídka uhnout před chaotickým, postindustriálním rachotem, jindy se do nich sype jemný digitální prach. Chaotičnost už není okázalou metodikou, ale ukrytým principem. Kupředu se derou melodie, zatímco zákonitosti rozpadu a proměny netečně, ale i neochvějně panují z povzdálí. Přirozenému úpadku se nakonec nevyhne vůbec nic, ani smyčce London Contemporary Orchestra ve skladbě Faure in Chrome.

Pátá Cunninghamova deska neprezentuje pouze zvukovou a významovou transformaci, nepominutelnou roli na ní hraje i afrofuturismus. Vliv fantaskního myšlenkového proudu o rasové rovnosti podtrhuje přítomnost odkazů na jeho představitele – rappera, výtvarníka a graffiti umělce Rammellzeeho ve skladbě CYN. A jelikož Rammellzee vynikal i v sémiotických hrátkách, je pro Cunninghama ideálním zdrojem inspirace.

AZD představuje z větší míry průřez dosavadní tvorbou, ovšem nenabízí pouze vycizelovanou retrospektivu, ale i promyšlenou a zřetelnou koncepci. Cunningham nejenže uznává neodvratnost přeměny, ale přímo deklaruje nestálost a proměnlivost jako princip, jehož působení se nevyhne ani jemu samému.

Recenze vyšla v časopise Full Moon #74.