U2 - How To Dismantle An Atomic Bomb

Dokonáno jest. Elektronicky hledačská (pro někoho tápající) etapa skupiny se zdá být definitivně uzavřená a návrat k akustice završen. Jestliže předchozí All That You Can't Leave Behind ještě neslo zvukové stopy onoho období, teď už je to skutečně jen kytara, basa, bicí a hlas, tak jako v 80. letech a poslední zbytky syntetických sloučenin zmizely ve výlevce. Ovšem dá rozum, že i přes producentskou spoluúčast Steva Lillywhitea, který s U2 pracoval na jejich prvních albech, to nemůže znít stejně jako tenkrát. Čas se nedá zastavit, profesionální vyhranost a vypsanost nelze zapřít.

Kapela je tu sice o poznání dravější a rockovější než na posledních deskách, je to ale dravost tak nějak promyšlená, záměrná. To ovšem nemusí vadit, pokud nese plody. A dá se říct, že U2 ani tentokrát neopouští melodická invence a skladatelský um. Leckdy se podařilo znovu vykouzlit tu nadýchanou, vzdušnou atmosféričnost, s jakou si kdysi udělali jméno. Větší množství dynamičtějších písní ale nedává albu sklouznout do ušlechtilé nudy a ani o hitové položky není nouze.

Vertigo je zdařilá, i když možná trochu moc chtěná pilotní vypalovačka, Sometimes You Can't Make It On Your Own vkusná balada, výrazné melodické linky zdobí například City of Blinding Lights, A Man And a Woman nebo vznosnou Original of the Species, zatěžkaná Love and Peace or Else v dobrém připomene letitou Bullet the Blue Sky. Jediný moment, kdy snaha o tvrdší vyznění netrefila do terče, je skladba All Because of You. Její nepokrytě hardrocková inspirace (The Edge tady dokonce po klasickém způsobu sóluje) je možná zpestřením, ale kapele příliš nesedne. Když ale pominu ještě mírnou křečovitost v některých mostech a mezihrách, můžu už jenom chválit.

Jestli v posledních letech U2 něco kazí jméno, jsou to spíš Bonovy spasitelské excesy než muzika samotná. Ve chvíli, kdy se skupina smířila s tím jaká je, přestala sice překvapovat, ale zároveň jako by se uvolnila a soustředila se na písně. Na How to Dismantle... je většina z nich skvělá.