System of a Down - Mezmerize

Proniknout do první ligy jistě není snadná věc. Ale udržet se v ní a nepřestat být zajímavý, je nepochybně ještě náročnější. Jednou z cest jak toho docílit je uchýlit se k nějakému netradičnímu konceptu, třeba předhodit nespolehlivé fanouškovské smečce hned dvě dlouhohrající flákoty v jednom roce, se zhruba půlročním rozestupem, jak to v roce 2005 učinili System Of A Down. Obsah obou disků vznikal ve stejné době, takže se vlastně jedná o dvojalbum, ale způsob prezentace z nich dělá samostatné artefakty a tudíž i dva rozdílné objekty k posuzování.

Nezáviděníhodnou pozici čerstvých spasitelů tvrdého rocku ustála kapela přinejmenším se ctí, v případě prvního z alb-dvojčat si dokonce troufnu tvrdit, že vznikl další nezapomenutelný monument, jehož obsah srší nápady i energií a přitom zůstává věrný základním prvkům stylu SOAD. Opět se nešetří krkolomnými zvraty a skoky, ultranářezové pasáže se kolážovitě střídají s hymnickými refrény nasáklými východní melodikou, čistý zpěv s řevem, hýkáním a všelijakými skřeky, thrashově masité kytary s vybrnkávanými mezihrami. Celkově je ale těch volnějších chvilek méně, většina nahrávky je urputně nabroušená, jakoby kapela chtěla předejít vždy pohotově číhajícím nařčením z vyměknutí. Jediná baladická ale stejně působivá věc se nachází v závěru pod názvem Lost in Hollywood.

Asi nejvýraznější změnou, kterou leckdo neskousl a jiní zase přivítali, je nakládání s vokálními linkami. Serj Tankian zůstává sice hlavním frontmanem, ale tentokrát se s Daronem Malakianem dělí o zpěv skoro stejným dílem. Výsledku to podle mě nijak neubližuje, muzika si díky této dělbě práce udržuje neustálé napětí a výbušnost, lze si ale představit, že Tankianovo ego na to mělo jiný názor a tahle změna rovnováhy ovlivnila narůstající nepohodu uvnitř kapely. Nicméně Mezmerize tím aspoň navenek netrpí a písně jako B.Y.O.B., Cigaro, Radio/Video nebo Question! se stejně jako celé album můžou směle přiřadit k tomu nejlepšímu, co SOAD vyplodili.