Bob Dylan - Blonde on Blonde

V rychlém sledu zplodil Bob Dylan další hudební monument, neméně oslňující jako Highway 61 Revisited, ještě opulentnější svým rozsahem (jde o dvojalbum) a ještě unikavější ohledně možných interpretací. Na Blonde on Blonde také dochází k jednomu zásadnímu setkání, když si autor k nahrávání pořídil nové doprovodné kombo z kanadských muzikantů, kteří později vešli ve známost jako The Band a s Dylanem toho v následujících letech něco najezdili i nanatáčeli. Z nich zejména kytarista Robbie Robertson se na zvuku alba významně podepsal a Mika Bloomfielda z předchozí desky nahradil víc než plnohodnotně. Instrumentální hrdina písně Like a Rolling Stone Al Kooper se ale nikým vytěsnit nenechal a jeho hammondky propůjčují opět velké části písní ten typický dylanovský '65-'66 sound.

Stejně jako minule se tu vlivy bílé i černé muziky ojedinělým způsobem střídají, mísí a doplňují. Úvodní neworleánský funébrmarš Rainy Day Women ♯12 & 35 s dvojznačným textem trochu klame tělem (Dylan se neustále snaží "nebýt tím, čím se zdá být"), pak už jsou stylové karty rozdány celkem přehledně, ale vždy s nějakým přesahem, instrumentálním, kompozičním nebo textařským. Jinak řečeno, když Dylan hraje blues, je to v první řadě Dylan a až potom blues, jakkoliv autentické a obtěžkané citacemi klasiků žánru.

V písních, kde převažuje folkový kořen, je ještě originálnější a přestože zatvrzele (a víc než v minulosti) bojkotuje melodie svou přibližnou, vypravěčskou intonací, jejich sílu nemůže úplně zakrýt. O tom nás přesvědčuje třeba One of Us Must Know (Sooner or Later), I Want You, Just Like a Woman, 4th Time Around, svérázná odpověď na Lennonovu Norwegian Wood nebo jedenáctiminutové baladické finále Sad Eyed Lady of the Lowlands, vyznání Bobově čerstvé manželce Saře Lownds.

Ze svižných bluesových kousků se sluší připomenout Most Likely You Go Your Way and I'll Go Mine, Obviously 5 Believers nebo skvělým Robertsonovým sólem ozdobenou Leopard-Skin Pill-Box Hat. Ta má jako jedna z mála relativně srozumitelný ironický text, jinak je většina rozsáhlých slovních fresek úchvatným bludištěm těžko dešifrovatelných myšlenek, postav a situací jako stvořených pro literární rozbory. Zdánlivě přístupné milostné písně jako I Want You nebo Just Like a Woman nevyjímaje. Vybroušená forma i obsah a Dylanův nezaměnitelný přednes dělají z Blonde on Blonde monumentální završení jedné éry a zaslouženou, těžko překonatelnou klasiku.