Domácí underground před rokem 1989 byl vždycky unikum. Svobodný do té míry, že pro mnoho lidí už je za hranicí toho, co jsou ochotni považovat za hudbu, přesto (možná i díky omezených možnostem) neskutečně tvůrčí. A ještě jednou zdůrazněně: svobodný. V mnoha ohledech - technických, formálních, textových i co do projevu. Po sametové revoluci se ovšem kontext změnil a kromě starých bardů, hrajících si s různými úspěchy stále to svoje, se objevily i kapely, které se k undergroundu hlásí. Ať už tím, že jsou skutečně nezařaditelné, nebo tím, že s undergroundem sdílejí myšlenkový étos. Pro mnoho z nich je přihlášení se k nálepce underground dost možná snahou o odůvodnění vlastního neumětelství, jsou však i skupiny, které se dobře zaháčkovaly právě v přenosu ducha oné předrevoluční druhé kultury. Jednou z nich je i Skrytý půvab byrokracie, alternativní lo-fi projekt, který je zdatným pokračovatelem ducha undergroundu. Pražské uskupení, které vzniklo v roce 1999, vydalo v loni na podzim na labelu Polí5 nové album s názvem "O násilí".
K androši se Skrytý půvab byrokracie (SPB) hlásí v podstatě programově, zejména v přístupu k tomu, kde jsou hranice experimentu a hudební jinakosti. Nebojí se nechat ovlivnit všemožnými vlivy, o něž kapela (momentálně ve složení Jan Faix, Josef Jindrák, Roman Plischke a Ivo Stefan) zavadí. Pohybuje se ve specifickém, jen stěží nějak přesně pochopitelném hudebním světě, který snad nejlépe dovede... číst dále
Domácí underground před rokem 1989 byl vždycky unikum. Svobodný do té míry, že pro mnoho lidí už je za hranicí toho, co jsou ochotni považovat za hudbu, přesto (možná i díky omezených možnostem) neskutečně tvůrčí. A ještě jednou zdůrazněně: svobodný. V mnoha ohledech - technických, formálních, textových i co do projevu. Po sametové revoluci se ovšem kontext změnil a kromě starých bardů, hrajících si s různými úspěchy stále to svoje, se objevily i kapely, které se k undergroundu hlásí. Ať už tím, že jsou skutečně nezařaditelné, nebo tím, že s undergroundem sdílejí myšlenkový étos. Pro mnoho z nich je přihlášení se k nálepce underground dost možná snahou o odůvodnění vlastního neumětelství, jsou však i skupiny, které se dobře zaháčkovaly právě v přenosu ducha oné předrevoluční druhé kultury. Jednou z nich je i Skrytý půvab byrokracie, alternativní lo-fi projekt, který je zdatným pokračovatelem ducha undergroundu. Pražské uskupení, které vzniklo v roce 1999, vydalo v loni na podzim na labelu Polí5 nové album s názvem "O násilí".
K androši se Skrytý půvab byrokracie (SPB) hlásí v podstatě programově, zejména v přístupu k tomu, kde jsou hranice experimentu a hudební jinakosti. Nebojí se nechat ovlivnit všemožnými vlivy, o něž kapela (momentálně ve složení Jan Faix, Josef Jindrák, Roman Plischke a Ivo Stefan) zavadí. Pohybuje se ve specifickém, jen stěží nějak přesně pochopitelném hudebním světě, který snad nejlépe dovede přiblížit zmínka o DG 307. K Zajíčkově a Hlavsově projektu mají SPB blízko jak svou záměrnou formální beztvarostí, tedy navázáním se na jakoukoliv danou formu, tak tím, že do centra své hudby staví spíše než zpěváka jakéhosi deklamátora, a hudba se stává doprovodem, který dokresluje vratkou, znepokojivou a temnou atmosféru.
V posledních letech se v tvorbě tohoto uskupení výrazným způsobem prosadily elektronicky generované zvuky a ruchy - a ty hrají prim i na novince. Součástí skladeb je tu více, tu méně melodický šum či hluková stěna, kterou čas od času pronikne zkreslená basa nebo kytara, přímočarý beat nebo uvolněný saxofon. Hudba a deklamace jdou zdánlivě mimoběžně vedle sebe, příliš se neovlivňují. Výsledek je sugestivní, náročný, místy posluchačsky nepříjemný, ale přese všechno působivý. SPB jsou zvláštní podobou zhudebňování textů jiných autorů. A tam, kde underground sahal do sbírek básníků, sahá Skrytý půvab byrokracie třeba do filozofických textů - emblematická titulní kompozice je šamanským zaříkáváním z eseje o byrokracii z pera Hannah Arendt. Ale dojde i na básníky - temného Isaaka Babela, Emila Juliše nebo verše Jakuba Demla, zanechané v původní němčině.
"O násilí" je deskou, která má kolem sebe zvláštní auru. V jistých ohledech je extrémním důkazem možností toho, co hudba, její přepracování a přetvoření dovede. Něco takového se neslýchá každý den, nové dílo Skrytého půvabu byrokracie ale požaduje výrazně specificky naladěného posluchače. Není těžké album vzít a zahodit jako chaotickou změť hrubé elektroniky a náročných textů, které je jen manýrou bez vypovídací hodnoty. Ve skutečnosti je ale tento počin úkazem, který si neklade žádná omezení a který záměrně testuje možnosti média i výdrž posluchače.
Komentáře