John Mayer - Sob Rock

"Kdo to je?" ptá se moje nejmilejší Žena, když si pouštím novou skladbu "Last Train Home". Odpovím, že John Mayer. "Ale to není jeho písnička, že? To už jsem někde slyšela." Ha! A je to tu - Mayerovi se podařilo dosáhnout rafinovaného záměru implantovat posluchači neexistující hudební vzpomínky! Máte neodbytný pocit, že jste to už kdysi dávno zažili - a ti mladší, že tuhle píseň už někdy před pětatřiceti lety musel nahrát třeba Eric Clapton.

Osobně považuji módu osmdesátých let minulého století za to nejhorší, co pamatuju: estetika té doby se samozřejmě odrazila ve videoklipech na právě zrozené MTV, v té době opravdu hudební televizní stanici. A právě do této doby a do této estetiky zamířil John Mayer albem "Sob Rock". A to po všech stránkách - nejenže klávesy v "Last Train Home" znějí jak z roku 1984, je tu obal nahrávky s imitací nálepek The Nice Price, oblíbené dobové fonty, pastelové barvy, inzeráty Columbia Records s nabubřelými slogany, plakáty, kazety, vše ve stylu osmdesátek.

A pak jsou tu videa, v nichž je záměr implantovat nové vzpomínky dotažen ad absurdum: první klip "Last Train Home" je obrazovým hybridem "Sweet Child O' Mine" od Guns N' Roses a "Forever Man" Erica Claptona - mimochodem, to kytarové sólo je úplně jak od Slowhanda. Za klávesami máte Grega Phillinganese, který hrál v 80s se všemi hvězdami a hraje mimo jiné na Jacksonových studiovkách od "Off The Wall" až po "Dangerous". Druhé video "Shot In The Dark" už je čistá parodie, ovšem dokonalá: kamera, světla, barvy, tlačítkový telefon, oblečení, taneční kreace, zasněné pohledy, vodní stěna mezi odloučenými milenci a holubice (!). Dokonce i titulek ke klipu je přesně ve stylu MTV poloviny osmdesátých let.

Stejně je to i v hudbě - na první poslech je to pohodová muzika na cestu vstříc zapadajícímu slunci, ale postupně si začínáte říkat, co z toho všeho John myslí vážně a kdy si z vás dělá srandu. Je hořká skladba "Why You No Love Me" (záměrná gramatická chyba) upřímnou zpovědí láskou zklamaného muže? Nebo je už z názvu desky ("Fňukací rock") patrné, že je to všechno jen hra, únik z pandemického světa do minulosti v pastelových barvách, do neexistujících vzpomínek na něco povědomého a mile nostalgického?

Pokud budeme brát "Sob Rock" jako poctu muzice osmdesátek, povedla se výtečně. Měkoučký zvuk v perfektní produkci Dona Wase (ten taky spolupracoval se seznamem Who Is Who populární hudby) je lahodnou peřinkou, v níž se dají slyšet Clapton, Dire Straits, Hall & Oates, Don Henley a další a další. "Wild Blue" je doslovnou poctou J.J. Caleovi se sólem precizně kopírujícím Marka Knopflera. Těchto momentů, kdy slyšíte narážky a citace Mayerových hrdinů, je tady nepočítaně.

Naprosto pochopím, když část fanoušků Johna Mayera tuhle desku nepřijme nebo jí úplně neporozumí. Ostatně sám autor provokativně uvádí, že chtěl posluchače naštvat. Na jedné straně vyráží jako špičkový rockový kytarista na turné s legendárními Grateful Dead, na straně druhé se producíruje v klipech zahalených do křídových barviček a víte, že si z vás tak trochu dělá šoufky. Ale nakonec jde hlavně o hudbu a tady je opět spousta krásných nápadů, skvělí muzikanti, úžasná Johnova kytara a opravdu nadčasové písně jako "Carry Me Away" a "I Guess I Just Feel Like", které by byly ozdobou jakéhokoliv jeho alba.