První z dvojice letošních nových desek Jacka Whitea pokračuje ve stylu práce, již všestranný umělec definoval na svých třech předchozích sólových počinech: totiž, že hranice neexistují a možné je úplně všechno. Pokud jsme v recenzi na minulé album "Boarding House Reach" psali, že je Jack velkým dítětem, které si libuje v objevování nových hraček, platí to i na "Fear Of The Dawn". Pokud máte rádi fyzické nosiče, můžete si jeho novinku na CD či černém a modrém vinylu koupit na shopu musicserveru.
White je chlapík všehoschopný, neposedný a hodně roztěkaný. Jeho skladby připomínají roztřesený kaleidoskop - ruka, která drží barevné kukátko, je roztřesená a nervózní, vždy jen na chvíli zastaví pohyb, krátce se pokochá barevným obrazcem a zase se pohne dál. Není čas. Je tu přece tolik dalších možností, proč tedy zůstávat pouze u jednoho obrazu. Snad jen poslední položka tak akorát dlouhého alba (necelých čtyřicet minut) "Shedding My Velvet" je v rámci možností klidnější a melodičtější.
Jinak je to divočina. Zběsilé kytary na všechny způsoby, tvrdé, zkreslené, deformované. Vokály prohnané filtry, křik, skřeky, rap. Jako znepokojivé malby vzniklé z černých a modrých cákanců na bílém plátně. V "Eosophobia (Reprise)" si White klidně hraje na Eddieho Van Halena, králem je vždy chytlavý riff a úderný slogan, kolem kterého se děje velký kytarový třesk ("What’s The Trick?"). V titulní skladbě zase ostrý kytarový motiv pohání... číst dále
První z dvojice letošních nových desek Jacka Whitea pokračuje ve stylu práce, již všestranný umělec definoval na svých třech předchozích sólových počinech: totiž, že hranice neexistují a možné je úplně všechno. Pokud jsme v recenzi na minulé album "Boarding House Reach" psali, že je Jack velkým dítětem, které si libuje v objevování nových hraček, platí to i na "Fear Of The Dawn". Pokud máte rádi fyzické nosiče, můžete si jeho novinku na CD či černém a modrém vinylu koupit na shopu musicserveru.
White je chlapík všehoschopný, neposedný a hodně roztěkaný. Jeho skladby připomínají roztřesený kaleidoskop - ruka, která drží barevné kukátko, je roztřesená a nervózní, vždy jen na chvíli zastaví pohyb, krátce se pokochá barevným obrazcem a zase se pohne dál. Není čas. Je tu přece tolik dalších možností, proč tedy zůstávat pouze u jednoho obrazu. Snad jen poslední položka tak akorát dlouhého alba (necelých čtyřicet minut) "Shedding My Velvet" je v rámci možností klidnější a melodičtější.
Jinak je to divočina. Zběsilé kytary na všechny způsoby, tvrdé, zkreslené, deformované. Vokály prohnané filtry, křik, skřeky, rap. Jako znepokojivé malby vzniklé z černých a modrých cákanců na bílém plátně. V "Eosophobia (Reprise)" si White klidně hraje na Eddieho Van Halena, králem je vždy chytlavý riff a úderný slogan, kolem kterého se děje velký kytarový třesk ("What’s The Trick?"). V titulní skladbě zase ostrý kytarový motiv pohání dvouminutovou jízdu bez velkých odboček. "The White Raven" je nervní, temná a strašidelná, což se dá říct také o "Eosobhii" a vlastně i několika dalších. Naopak půlminutová instrumentálka "Dusk" je tu jen tak mimochodem, něco jako reklamní spot na duchařský film.
Nejlépe se White odvázal v songu "Hi-De-Ho", kde bezostyšně míchá snad starou italskou lidovku s rapem Q-Tipa, soulem a pattonovskými skřeky, střídá žánry a tempa, kytary a synťáky, no bláznivé je to - a výborné. Podobně žánrově roztříštěná šílenost je "Into The Twilight" - tady se jazzové trumpety přelévají do zdeformovaných kytar a bicích, klavíru jak ze saloonu a vychytaných samplů tam a zpět a ukončí to opět jazzová session.
Druhá deska, kterou hyperaktivní White letos chystá, "Entering Heaven Alive", má datum vydání stanoveno na 22. července a tím, že je avizováno jako album folkové, bude mít pravděpodobně sevřenější tvar a tradičnější písničkovou strukturu. Uvidíme - u Jacka Whitea člověk totiž nikdy neví. A to je na něm skvělé.
19.04.2022 - 8:11 | Meca76
Fear of the Dawn je album, ktorý odzrkadľuje náš existenčne nabitý historický moment. Zatiaľ čo obrazy úsvitu a denného svetla fungovali ako literárne metafory nádeje na obzore, White invertuje rozprávanie a naznačuje, že nový deň vyvoláva hrôzu. Vo svete, ktorý sa unavene potáca z pandémie, ktorá vstupuje do tretieho roku, hrozby globálnej vojny a horiacej planéty, manická intenzita Whiteovej gitary odvádza úzkosť doby.