Pink - Trustfall

P!nk se dá fandit jednoduše. Její nenáročné pop-rockové skladby byly zbroušeny snadnými zapamatovatelnými melodiemi, opepřenými zpravidla notnou dávkou vtipných, kousavých textů. Dělala to tak vždycky a vždycky to tak fungovalo. Je to podobné, jako když přijdete na její koncert - to máte jistotu, že bude viset ve vzduchu hlavou dolů a na závěrečnou vypalovačku "So What" se prolítne po celé aréně. Ale na "Trustfall" snad poprvé tyto snadné ingredience nefungují.

Tvrzení o tom, že nás dle slov zpěvačky čeká její nejlepší deska, se dá v jistých ohledech považovat za pochopitelné. Alecia Beth Moore Hart si v předchozích letech prošla několika osobními ranami. Společně se svojí rodinou si užila docela těžký průběh covidu, který ji donutil přehodnocovat pohled na životní priority. Ale také se musela rozloučit se svým otcem. Veškerou bolest pak otiskla do několika písní, které jsou jedinými vyčnívajícími kousky z celé kolekce.

Úvodní "When I Get There" je právě dopisem vyznávajícím lásku otci. Je až překvapivé, že se zrovna na této baladě rodačka z Doylestown Township v Pensylvánii nepodílela autorsky. Producent a textař David Hodges tu ale přesně vystihl pocity, které člověk cítí při ztrátě milované osoby. Zároveň je skladba pomyslným uzavřením jejího megahitu "Family Portrait", který pojednával o další těžké situaci v životě jejích rodičů. Dojemnější song byste v současné době těžko pohledali.

Titulní "Trustfall" zas skvěle ukazuje, že by se P!nk neztratila ani na taneční klubové scéně. Její čisté vokály krásně kloužou na hutných beatech. Skoro až zamrzí, že do těchto vod Alecia vplouvá vždy jen tak okrajově. Píseň je živější sestrou dalšího staršího megahitu "Try" a ukazuje umělkyni jako schopnou skladatelku, která má pořád co říct. Skvělá je i rozjuchaná funky-disco pecka "Never Gonna Not Dance Again", tím však výčet těch kvalitnějších položek bohužel končí.

Zbytek desky se topí v nevýrazných kusech, které jsou občas rychlejší, občas pomalejší a způsobují dojem, že jsou prostě jen do počtu, aby se neřeklo. Už předchozí řadovka "Hurts 2B Human" tu a tam působila jako kolekce dříve napsaných skladeb, které zůstaly původně v šuplíku, ale byla by škoda jim nedat šanci. Novinka "Trustfall" ovšem vytváří dojem, že tyto songy byly původně hozeny do koše, a někdo je z něj zase vytáhl.

Pomyslným hřebíčkem do rakve je pak závěrečná čtveřice balad. Další neduh a zároveň jistota, že tuto část P!nk nikdy nevynechá. Je báječná vokalistka. Umí si jen tak sednout na barovou stoličku a při doprovodu kytary nebo klavíru vykouzlit krásné melodie. Tedy bývávalo. Sice si stále ráda sedá na stoličku, krásné melodie však nepřicházejí a bohužel je ta tradiční pomalá část album od alba nudnější a nudnější.

P!nk vlastně svoji novinku pojmenovala velmi příhodně - "Trustfall", tedy něco jako ztráta důvěry. V našich očích a hlavně uších ztrácí onu jistotu, že její (sice ne nijak originální) tvorba už zkrátka není to, co bývala. Melodie přicházejí o onen drajv a kousavost a ta sprostá slovíčka už taky nejsou tak častá. Pokud se ještě budeme za pár let těšit na její desátou studiovku, bude se holka muset sakra snažit, aby si naši důvěru opět získala.